A teď to konečně začíná být zajímavé.
Jde o to, že režisérské – a v širším smyslu divadelní, filmové a literární – myšlení je uspořádáno poněkud jinak. Život je pro nás sledem či mozaikou symbolických zápletek, které obývají archetypální postavy, v nichž se individuální prolíná s univerzálním. Právě proto takové příběhy diváka dojmou, vyděsí, inspirují, přimějí k zamyšlení a něčemu ho naučí. Setkáním s cizí zkušeností na jevišti, na plátně nebo na stránkách knihy člověk roste, dospívá, stává se plněji sám sebou a, pokud jde vše dobře, nakonec se stane schopným nejen přiblížit se k prahu individuace, ale překročit jej plně vybaven... a pokračovat dál.
Archetypy, masky, role v rámci daného emploi (specifická, specializovaná role nebo „typ“ přiřazený herci, často na základě jeho fyzického vzhledu, hlasových kvalit a hereckého stylu) – to jsou samozřejmě svého druhu omezení. Tato omezení však dávají tvar jinak beztvaré substanci psýché, ať už individuální nebo kolektivní, pomáhají nám lépe porozumět sobě samým a zároveň umožňují ostatním, aby nás zřetelněji rozpoznali.
A pokud mluvíme o zápletkách, zvláště těch symbolických, sdílejí dva předchozí archetypy jeden zvláštní rys: neposouvaly příběh kupředu. Zpomalovaly ho.
Obyčejný člověk neposouvá kupředu vůbec nic. Jediné, co chce, je být jako všichni ostatní, patřit do nějaké pohodlné komunity, kde ho nikdo nebude zatěžovat odpovědností za osobní volby nebo rozhodování. A proto, pokud jde o image, ať už sartoriální nebo olfaktorickou, de facto žádnou nemá. Obléká se normálně úměrně svému prostředí, normálně voní, chová se normálně a nikdy nevyčnívá z davu.
Zároveň se jen pramálo podobá Pečovateli, který už má nějakou funkci odrážející se v jakési uniformě, od bílého pláště zdravotní sestry po zástěru ženy v domácnosti. Jeho image spočívá v neviditelnosti a stejně tak v absenci individuality, ačkoli na odlišných základech. Ano, Pečovatel už nechce jen patřit do smečky, ale vystoupit z ní – nikoli však díky osobním vlastnostem, nýbrž prostřednictvím skromné, obětavé práce, která navenek nepožaduje slávu ani vděk, přestože ve skutečnosti zoufale touží po tom, aby byl uznán právě jako ten skromný dělník lesa, bez něhož by se les přes noc zhroutil.
Funkce Pečovatele v příběhu není progresivní, nýbrž konzervativní. Uchovává, udržuje stabilitu... a zpomaluje vývoj událostí. V určité fázi to nakonec také přispívá k pokroku, ale pouze nepřímo.
A nyní před námi stojí Nevinný, archetyp, který Carol Pearsonová označuje také jako Idealistu. V literatuře se můžete setkat i s dalšími názvy: Naiva, Utopista, Optimista. Rád bych připojil ještě pár vlastních epitet: „nezkalený“, „nezodpovědný“ a „hippie“. To poslední nikoli ve smyslu příslušníka specifické subkultury 60. až 80. let, ale spíše jako jakýsi alegorický portrét.
To je nultá arkána tarotu – Blázen. Je však důležité pochopit, že tato hluboká a mnohovrstevnatá karta sdílí část svých vlastností s Nevinným a další se Šaškem, se kterým se setkáme mnohem později a který operuje na zcela jiné úrovni.
Nevinný je pohádkový třetí syn (Hloupý Ivan), který nikdy tak docela nezapadl do domácí minisportovní smečky Obyčejných lidí a v určitém okamžiku se vydává na cestu, ať už dobrovolně, nebo z nutnosti. Cestuje nalehko, možná s malým ranečkem obsahujícím spontánní sbírku symbolických „předmětů“, které se později ukážou jako magické nebo zcela nezbytné pro přežití v obtížných situacích. Může mezi nimi být třeba i Kocour v botách.
Nevinný touží po svobodě – především po svobodě od „mateřského“ systému, ve kterém nikdy nebyl skutečně přijat. Tuto svobodu chápe dosti specifickým způsobem: jako možnost prostě být sám sebou a být přijímán světem jen proto, jaký je a jak je úžasný; jako volnost dělat si, co se mu zlíbí, aniž by to mělo následky; jako šanci žít, aniž by si komplikoval věci nebo se vázal k něčemu hlubokému či zodpovědnému, co by mohlo ostatním dávat právo si na něj něco nárokovat. Nemá rád vztahy spojené s povinnostmi, stálá zaměstnání nebo projekty, které vyžadují dovednosti, vytrvalé úsilí nebo závislost na kolektivu.
Snaží se žít lehce, spontánně – dokonce až krásně – a často, ať už vědomě či nevědomě, očekává, že v tomto stavu bude pro všechny ve svém okolí neodolatelný, zatímco sám zůstane zcela nezávislý a nepřipoutaný. Ano, kdesi v jeho mysli existuje obraz pozemského ráje – takového, kde se všichni cítí skvěle a on nikomu nic nedluží. A svým bezstarostným chováním neustále testuje „hranice lásky“: určitě ho lidé přece schvalují a milují přesně takového, jaký je?
Zdá se vám, že je tento archetyp v jádru velmi mladý? Nemýlíte se. Ve skutečnosti je pozoruhodně nezralý a nárokuje si zvláštní sociální niku, kde mu taková nezralost bude nejen odpuštěna, ale dokonce chválena. A když je navzdory tomu kritizován, upřímně nechápe proč, je skutečně naštvaný nebo smutný a konflikt velmi rychle potlačí s tím, že nahlas nebo sám sobě prohlásí, že „to prostě nechápou“.
Nevadilo by mu najít spřízněné duše – shromáždění dalších Nevinných, kteří od něj nebudou nic vyžadovat, ale rádi si společně zahrají jakousi hru bez dramatického vývoje či vznešených cílů, něco v žánru happeningu, kde se lidé prostě spontánně vyjadřují ve sdíleném prostoru, všichni se cítí dobře a všichni se navzájem milují.
Co musíme pochopit, abychom pro toto zářivé stvoření dokázali vybrat harmonické vůně?
Nevinný chce za všech okolností zůstat „pozitivní“: nálada musí být výborná, život lehký a bezstarostný, nevyžadující žádné zvláštní investice práce nebo pozornosti, a přitom by měl stále přinášet nádherné (a pokud možno bezplatné) odměny. Má rád veselé, pohodové lidi, se kterými se dá začít něco zábavného, nemá rád ty nudné, komplikované nebo rozzlobené. A samozřejmě touží po tom, aby zpětná vazba od ostatních byla výhradně pozitivní. Pokud se reakce lidí nebo světa změní na negativní, uteče do jiné reality, kde mu nikdo neublíží a kde mléčné řeky nikdy nevyschnou.
Nevinný nesnáší, když musí dělat cokoli z donucení nebo když musí potlačovat své impulsy, a velmi špatně zvládá úkoly, které vyžadují trvalé úsilí nebo opakující se práci. Kde je nějaký pohyb? Kde je hra?
Tomu odpovídá i to, že jeho hračky musí být jednoduché, veselé, spolehlivé a s intuitivním algoritmem – zcela přímočaré, bez komplikací nebo návodů psaných drobným písmem.
Někdy může Nevinný připomínat blaženého tuláka po dharmě (hledajícího, který usiluje o duchovní pravdu (Dharmu) prostřednictvím života v meditaci, prostotě a často i na cestách) nebo někoho, kdo dosáhl zenu... ale v takových případech stojí za to si dvakrát ověřit, zda jste si ho náhodou nespletli s Hledačem nebo Mudrcem.
Často se říká, že Nevinný je dalším archetypem bez image, ale s tím tak úplně nesouhlasím. Ano, někdy před vámi stojí kluk oblečený v obyčejném funkčním oblečení s batohem nacpaným podivnými udělátky. Ale stejně tak to může být hippie s plátěnou taškou a kalhotami do zvonu, nebo „osvícený“ sektář ve lněném oděvu (i když pouze ten řadový – vůdci kultu představují jiný archetyp).
A co tedy ty vůně?
Kdybych měl ztvárnit Nevinného na jevišti, vybral bych si Lothair od Penhaligon’s s jeho nádhernou kombinací solí nasáklých lodních prken a červených bobulí. To by byl ale neobvyklý případ, kdy se herec snaží uniknout vlastní vnitřní složitosti tím, že se posouvá k mnohem jednodušší povaze postavy. Přesto tato vůně opravdu krásně čistí mysl.
Také si dokážu snadno představit, že by Nevinný nosil sladkost mléčných sušenek ve vůni Lann Ael od Lostmarch (i když by samozřejmě jen těžko všude možně pátral po nějaké vzácné niche vůni), jednoduchou citrusovou jasnost vůně Mandarine Basilic od Guerlain, dobrodružný vánek vůně Sur La Route od Louis Vuitton nebo kteroukoli ze zářivých dominových vůní z řady Color Feeling od Brocard.
Hlavní je, aby vůně spolehlivě vyvolávala pozitivní emoce a příliš nekomplikovala život.
A ano, měla by vám dovolit létat.
Jaké vůně byste Nevinnému doporučili vy?
