Jak by asi voněl Paradigme, kdyby Prada svěřila projekt Daniele Andrier? Vzhledem k jejímu uznávanému portfoliu i zvláštnímu postavení manželky generálního ředitele Givaudanu je známo, že Andrier tvoří tak trochu v bublině, stranou od ostatních ve firmě. Snad právě díky této izolaci a silné vůli je Andrier jednou z mála parfumérek, které mají svůj nezaměnitelný rukopis, jenž je v jejích dílech vždy cítit. Prada jí už dlouho svěřuje vládu nad řadou Infusion. U svých hlavních mainstreamových pilířů ale rozděluje investice mezi různé parfuméry.
A jakou příležitost tu promarnili. Je nepochopitelné, že tři špičkoví parfuméři věnovali svůj čas a nervy tomuto beztvarému monstru a ti samí tři, jejich týmy, vedení i zadavatelé si řekli: „Jo, tohle je ono!“ Napsal jsem už mnoho článků o tom, proč agregovaná estetika – teorie, že sloučením více trendů do jedné slitiny jejich síla exponenciálně vzroste – většinou vede jen k nevýrazné šedi, která postrádá potřebnou relativitu k rozlišení nápadů a pocitů. Celý tento článek ale nebude jen o tom. Přesto to samé platí i pro Paradigme. Nejjednodušší přirovnání je hudební polyfonie: zjistíte, že publikum má rádo hlasité, výrazné melodie, a tak dáte každému nástroji v orchestru jinou melodii, všechny na plné pecky.
Jaký nesmysl by to byl! A přesně takový nesmysl komunikuje i Paradigme. Voní vším i ničím zároveň. I pro zkušeného kritika, jako jsem já, je těžké ji popsat, protože její „psí miska“ je směs kuchyňských zbytků, kdysi součástí konkrétních jídel, teď rozmělněných do neurčité aromatické kaše pochybných kořenů. Paradigme voní tropicky, ovocně, svěže, slaně, dřevitě, ambrově, bylinkově, čokoládově, pižmově, sladce... Ale rozhodně nevoní po pelargonii, bergamotu a benzoinu.
Hoďte na teenagera všechno, co je v kuchyni, a doufejte, že mu aspoň jeden tón utkví v paměti. Takhle ale šéfkuchaři svá jídla neskládají – tak proč bychom to měli tolerovat elitním parfumérům, kteří jsou oslavováni jako světová čichová elita? Když vidíte plevel, pojmenujte ho. Opravdu by mě zajímalo, jak by tahle trojice obhájila logiku vzniku Paradigme. Pravděpodobně by to znělo jako: „Zachytit hlavní trendy pro teenagery, s klasickou svěžestí posilovny přelakovanou tropickým pižmem pro nečekaný twist.“ Slyšel jsem to už stokrát. Většinou, pánové, vývojáři ztratí les pro stromy, utopí se v detailech posledního e-mailu od Prady, požadavcích cost manažerů, unikátní svěžesti, kterou klient ocenil na poslední schůzce, ale zároveň řekl, ať to není moc svěží... A výsledkem je frankensteinovská koláž, které chybí císařovy šaty. Spousta povyku pro úplně základní základ. Přitom možností, jak v mainstreamu vykouzlit úžas, bylo víc než dost – zvlášť když teenageři nikdy nebyli informovanější a náročnější než dnes.
Paradigme od Prady je možná nejbeztvárnější parfémová kompozice, jakou jsem kdy v životě cítil. Dark Temptation x Alien Man x Fierce x Polo 67 x Luna Rossa... Do dvou let se přestane vyrábět. Možná by Prada měla příště dát zadání Andrier. Zajímalo by mě, co by s tím provedla. Jsem si jistý, že Paradigme by od ní nikdy nevznikl.
