Škola jasmínu
Sloupce

od Andrei Lensky
04/18/24 12:15:02

Jasmín... Mluvit o jeho bohaté vůni na stránkách Fragrantica je náročné. O hlavní květině parfumerie toho bylo řečeno již tolik – poeticky, prozaicky i vědecky. Zdá se, že všechna tajemství už byla odhalena, a vkládání vlastního naivního vyznání teď působí trapně.

Ale vmáčknu se a přiznám se. Zbožňuji jasmín. Jasmín toho nejsvobodnějšího a nejneskrývanějšího druhu. A vím, že mnozí z vás ho milují neméně.

K tomuto neoriginálnímu vyznání mě přimělo jedno setkání. Nedávno jsem objevil úžasný jasmín, připomínající ten, který jsem poznal a zamiloval si před mnoha lety.

Jasmín... Jeho hřejivý indolínový dech zahříval potrhané zažloutlé stránky mých prvních školních učebnic. Poprvé jsem se s takovým jasmínem setkal, když mě, prvňáčka, začátkem září přivedli do malé třídy. Bylo v ní dusno a voněla parfémem. Za vysokou stěnou tvořenou stolním kalendářem s kočičkami a stohy učebnic jakoby zakopaná seděla starší žena, která mě okamžitě vyděsila svým skřípavým hlasem: "Sedněte si do druhé řady, posaďte se." Její lehce kalné modré oči se na mě posměšně usmívaly z vysoké vrásčité tváře korunované neobvyklou konstrukcí šedivých vlasů.

Po celou přestávku mě i mé spolužáky hltala očima. Bál jsem se zachytit její pohled, a tak jsem zíral na lavici a šmátral po složce s čistými sešity, jen občas jsem se odvážil zhodnotit okolí... Staré mapy, pohlednice s hrady, fotografie, vlajky a poloprůhledný tmavě zelený celofánový balíček se dvěma jahodovými jogurty a lžičkou, položený vedle starého magnetofonu.

Zazvonil zvonek.

Vstala. My také.

Ticho.

Najednou šedovlasá žena protrhla těsnou tkaninu ticha hranou barvou svého hlasu, v němž nás cizí intonace zasypala slovy cizího jazyka: "Dobré ráno, milé děti!"

V odpověď se jí dostalo zaslouženého ticha údivu, přecházejícího v hrůzu.

Bylo to mé první setkání s angličtinou. Nezapomenutelné setkání. Toho dne tato žena zasadila do mysli vyděšeného prvňáčka malé semínko cizího jazyka, které během let její laskavé péče vyrostlo v malý stromek a pak ve strom.

Můj příběh by byl na Fragrantice krajně podivný a nepatřičný, kdyby nebylo naší učitelky, která nám třemi tvary nepravidelných sloves a okamžitým pokáráním při každém zbytečném slovesu končícím na -s otevřela svět vzdálený racionalitě gramatiky – svět "staromódní" parfumerie neobvyklý pro dětský nos.

Chvíli mi trvalo, než jsem docenil šíři její sbírky parfémů. Nechápejte mě špatně, nikdy jsem se kolem postarší učitelky nehonil, abych zachytil její parfém. Její třída byla malá a měla jen jedno okno za zády. Navíc se v místnosti často přehříval radiátor. Podle hygienicko-epidemiologických pravidel není přípustné větrat místnosti, kde jsou ve třídě děti. Osvěžovat si mezi vyučováním parfém - podle nepsaných pravidel ženské krásy - je však povoleno, i když s velkou opatrností.

A tak si ho osvěžila.

Víte, kdyby pravidla krásy byla skutečně psaná a měla právní sílu, byla by naše milá učitelka skutečným zločincem, protože její kabinet vždycky velkolepě voněl.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že dokážu zpaměti rekonstruovat vůně, které používala, ale ve srovnání s naivními parfémy mé matky, vůní cigaret naší třídní učitelky (dospělé ženy, která o přestávkách ráda kouřila na učitelském záchodě), byly vůně v hodinách angličtiny ty nejrafinovanější a nejelegantnější. Nejčastěji třída voněla jasmínem, lehce špinavým (bez vulgarit), indolickým, někdy se záblesky ylang-ylang, aldehydů a pudru. Občas to bylo něco podobného jako vůně šeříku.

Mnoho let nás učila angličtinu. Z jejích úst jsem poprvé uslyšel jméno své budoucí alma mater – sama ji absolvovala. Říct, že ji naše třída milovala, by bylo slabé slovo. Zbožňovali jsme ji. Naše hodiny byly časem vzájemného zbožňování a parfémování. Když jsme skončili čtvrtou třídu, slíbila nám naše milá paní učitelka, že si naši třídu určitě vezme i příští rok. Byli jsme nadšeni.

Druhého září následujícího školního roku měla milovaná třída angličtiny okno dokořán. V lavici seděla blondýnka ve svěží bílé halence. Když nás uviděla, její opálená tvář se zkřivila právě do toho úsměvu, který obvykle vídáme nikoli u učitelů, ale u čerstvě vystudovaných studentů pedagogických škol v magickém okamžiku, kdy si uvědomí, že se bojí dětí a už nikdy nepřekročí práh školy. S prostotou horší než omylem získaný výuční list nám oznámila, že naše milá učitelka v létě zemřela. Pak, jako by se nic nestalo, zahájila výuku. Svým pseudoamerickým dialektem přivítala náš zármutek banálním "Ahoj!" spojeným s hořkým pachem Orbitu bez cukru a levnou pižmově-ovocnou vůní z drogerie.

Všechno v této třídě mi připadalo cizí. Kam se poděla mapa Spojeného království Velké Británie a Severního Irska s ukazováčkem vymazlenými názvy Londýna a Edinburghu? Rádi jsme se "procházeli" po této mapě, prohlíželi si fotoalba a staré pohlednice z učitelky zmuchlané žluté složky. Kde byly papírové vlajky Anglie, Walesu, Skotska a Severního Irska? Kde byla královna ve svém zářivém diadému?

Na policích, kde dříve stála stará alba s fotografiemi Big Benu a Grand Canyonu, vedle nich ležely dětské knížky pro domácí čtení, tajemné zelené gramatiky pro středoškoláky a tlusté svazky slavné Bonk učebnice – její jméno nám zatím nic neříkalo a my jsme jím neuctivě vyslovovali rány. "Bonk-bonk!" Toho dne však nová učitelka s bolestnou pedanterií bývalé nejlepší studentky rozložila na poličky barevné turistické brožury a pár časopisů. Nejspíš nadchly novou učitelku siluety večerního Manhattanu. Na stěnách visely dva plakáty známé jazykové školy se šibalským příslibem nových obzorů a kariérního růstu.

Mimochodem, na parapetu se objevila královna v diadému – němý svědek střídání epoch.

* * *

Jasmín... Po letech, kdy mě okouzlila parfumerie, se mi nepodařilo ten jasmín najít. Nemohu říct, že bych ho aktivně hledal, ale jeho objevení by bylo stejně radostné jako prohlížení starých zapomenutých fotografií.

A pak došlo k tomu setkání. Nedávno, když jsem to nejméně čekal. Ukázalo se, že právě ten jasmín na mě čekal několik let v jemné krémové lahvičce Ashore od Amouage. Podobnost jasmínové vůně v Ashore s vůní této květiny je fenomenální. Samozřejmě mezi nimi není žádná přímá souvislost. Je to jen shoda okolností. Úžasná.

Ženské kompozice Amouage se mi líbí. Mají v sobě bohatství a nadbytek, který se dnes považuje za ostudné si dopřát. Podle mého názoru záměrný minimalismus a uvědomělost postrádají smysl ve spojení s parfumerií, která je ze své podstaty nepraktická a v každodenním životě zbytečná. Za slovem "minimalismus" se často neskrývá nic jiného než nedostatek fantazie a prostředků pro dobrého parfuméra nebo designéra flakonů. V době, kdy je třeba být v uvědomělém trendu, si Amouage dovoluje Ashore.

Ashore je bohatá, jemně opojná jasmínová vůně. Je to jeden z nejupřímnějších a nejnaturalističtějších jasmínů, s jakými jsem se kdy setkal. Nejsou to jen bílé sametové okvětní lístky, ale celý jasmínový háj, kde každý keř zdobí tisíce bílých květů a jehož hustá vůně vás ponoří do sladkého zapomnění.

Srdcem vůně je indolín. A právě tento indolický aspekt mě obzvlášť přitahuje. Ve smutně svůdné vůni květu je obsažena předtucha jeho uvadání, nevyhnutelného slábnutí jeho krásy – v okamžiku tak svěží a mladistvé, ale ve své podstatě tak zranitelné a pomíjivé.

Parfumérka Mackenzie Reilly však nenechává jasmín příliš kontemplativně melancholický. Mýdlové, kulaté, jemné aldehydy odlehčují hutnou vůni jasmínu a dodávají jí na tak závažnou vůni překvapivou vzdušnost. Stačí jediná kapka, aby se místnost proměnila v jasmínovou zahradu.

Nejsou to však jen aldehydy, díky nimž je jasmín tak vzdušný a dynamický. Zpočátku sotva znatelný, ale postupem času stále zřetelnější je jódově-mořský akord s jemným podtónem ambry a slaného dřeva. Není divu, že Amouage vůni pojmenoval "Ashore" – minerálně-mořský motiv je v kompozici nesmírně důležitý. Pouze pokud s vůní strávíte alespoň jeden večer, pochopíte, jak významnou roli hrál po celou dobu vývoje vůně.

Na konci svého rozvinutí připomíná Ashore větvičku jasmínu hozenou do moře. Vlny ji rytmicky pohupují a odnášejí ji dál od břehu. Její pohyb je pomalý. Tak pomalý, že je okem prakticky nepostřehnutelný. Brzy větev splyne se vzdáleným obzorem. Je jasné, že ji nelze získat zpět, ani nelze znovu pocítit její vůni. Stejně jako už nemůžete vidět ani slyšet lidi, kteří odešli, ty, kteří, aniž by o tom věděli, byli květinami ve vašem životě.