Nedávno jsem napsala článek, ve kterém jsem se zamýšlela nad tím, proč je tak těžké navrhnout správný flakón. Chtěla jsem na něj navázat podrobnějším pohledem na některé značky, které dělají zajímavá lahvová rozhodnutí – a to jak ta povedená, tak i ta méně šťastná.
Chtěla jsem začít flakónem, který opravdu nemám ráda. Moje nekompromisnost má dva důvody: zaprvé si nemyslím, že ten koncept funguje, a zadruhé je to ošklivé. Opravdu ošklivé. Parfém je pro mě něco vzácného – něco, co se má vychutnávat a čemu se má prokazovat úcta. Je to přece luxus. Malá odměna. A tak to, co Moschino dělá se svými kolekcemi Cheap and Chic a zejména Fresh Couture, u mě prostě nefunguje. Dokonce jsem se před pár lety zbavila své lahvičky I Love Love, protože jsem se na ni nemohla dívat – a ta absence přitažlivosti způsobila, že jsem už nikdy neměla chuť nosit vůni, která byla uvnitř.
Můj problém s těmito flakóny je, že na mě nepůsobí rušivě, provokativně ani punkově. Působí spíš, jako by se zákazníkovi vysmívaly: „Tvůj parfém je tak prázdný, že voní jako čistič oken,“ jako by říkaly. A navíc: „Můžeme vydávat produkty, které vypadají jako čisticí prostředek, a vy je stejně koupíte.“ Když se na ty flakóny dívám, necítím radost, úctu ani self-care. Cítím jen, že si ze mě značka dělá legraci.
Jenže to tak není vždy, když jde o flakóny, u kterých mám pocit, že nefungují. Někdy jsou prostě jen trochu… no, moc. Vezměte si třeba lahvičky Salvador Dali. Jsou mnohem sochařštější než ty od Moschino a působí, že berou parfém uvnitř vážněji – ale přesto ve mně zanechávají zvláštně plochý dojem. Špatně se drží a používají; připomínají spíš umělecký objekt, ke kterému je parfém tak nějak mimochodem, než flakón, který je flakónem sám o sobě.
Vím, že tohle může být kontroverzní volba, ale opravdu nemám ráda ani „lodičkové“ flakóny od Carolina Herrera. Ano, chápu, že mají být šifrou hyperfemininity, ale stejně se na ně dívám a říkám si: kdo chce vonět jako bota?! Ani Manolo Blahnik by po noci na tanečním parketu nevoněly zrovna hezky (a to ani nezačínejme s jejich příšernými skateboardovými flakóny!). Já vím, já vím – míjím pointu. Jenže pro mě je flakón ve tvaru boty méně přitažlivou karikaturou smyslných, vysokodesignových linií skutečné boty. Je to jako rozdíl mezi liniemi Porsche a kresleným autíčkem. To se prostě nedá srovnat.
Naštěstí je tu spousta značek, které umí udělat zajímavé, poutavé a neotřelé flakóny i uzávěry. Vezměte si třeba Stora Skuggan. Ano, samotný flakón je vlastně docela prostý, ale ten naddimenzovaný „bubblegum“ uzávěr ho úplně promění. Proporce jsou odvážné, barvy skoro až konfrontační – ale přesně o to jde. Naklánějí se k umění, a přesto dokážou, aby parfém uvnitř působil luxusně a zároveň hravě. Prezentace nejen přitahuje pozornost a vybízí k debatě, ale také působí v souladu se značkou.
Další značka, jejíž vzhled mě baví, jsou lahvičky s uzávěrem ve tvaru katedrálního okna od Angela Ciampagna. Tenhle velkolepý uzávěr posazený na úplně jednoduché, hranaté lahvičce ve vás vyvolá pocit, že máte ve své parfémové skříňce drobnou gotickou stavbu. Líbí se mi i ten reverentní rozměr, který to do představy vůně vnáší – důraz na rituál a posvátnost.
Dalším skvělým flakónem je flakon Neela Vermeire. Tuhle krásku navrhl renomovaný designér flakónů Pierre Dinand a to, co umí výjimečně dobře – alespoň pro mě – je vybalancovat elegantní tvar s krásou textury. Mám pocit, že kdyby se o téhle lahvičce vědělo víc i mimo parfémové kruhy, měla by podobný kultovní status jako tvar skleněné lahve Coca-Cola.
Textura hraje zásadní roli v úspěchu flakónu Santa Eulalia také. Jejich flakon je střídmý, ale pozvedá ho nádherná textura na bocích. U značky, která si zakládá na svém designovém rodokmenu, to opět působí naprosto přiléhavě. Jako vizuální reprezentace obsahu, jako otisk tradice značky, ale i jako nosič unisex přitažlivosti v moderním trhu – trefuje zadání dokonale.
Otravné na skladování, náchylné k tomu skutálet se ze stolu a rozbít se, a navíc velmi jednoduché – a přesto mají flakóny Rundholz v mém srdci zvláštní místo. Plně uznávám, že v praktičnosti zrovna nevynikají, ale miluju, jak působí v ruce: jako jakási štafeta, připravená předat voňavou krásu další osobě, které ji podáte. Jen ji nepokládejte nikam, odkud by se mohla rozkutálet a skončit pádem! Co nadělám – někdy něco vypadá skvěle i navzdory tomu, že to praktické není.
Jak jsme už řešili, vyrobit pro značku vlastní, specifický flakón může být opravdu drahé. Ale kdo se touto cestou vydal a vytvořil něco skutečně jedinečného, je Neanderthal. Jejich lahvičky mají tvar pazourkových nástrojů – něco jako hlavy seker. I když se v ruce neusadí tak pohodlně jako zaoblenější flakón, je na tom držení něco podmanivě prapůvodního. Pořád to působí jako nástroj. Navzdory vyleštěným hranám je vždy zvedám opatrně, napůl v očekávání, že se mi zaříznou do dlaně – což se samozřejmě nestane.
A nejsou to jen niche a luxusní značky, kdo umí flakóny skvěle. Torza pro pánské i dámské vůně od Jean Paul Gaultier a jejich nekonečné variace se přece musí počítat mezi klasiky. A pokud jde o to, jak chodit po velmi tenké hraně, flakón CK One je také mimořádně chytrý. Přišel v době, kdy se vůně dělily podle genderu mnohem přísněji než dnes, a přesto dokázal působit čistě, moderně a oslovit muže i ženy – a tím mainstreamu usnadnil přijetí myšlenky, že vůně mohou nosit oba a mohou je i sdílet. Flakón DKNY Be Delicious byl další, který zvládl vyvážit náznak toho, co je uvnitř (jablko), se stylizovanou reprezentací ovoce – a udělat to tak, aby to nepůsobilo kýčovitě. Alespoň ne v době, kdy přišel na trh.
A nakonec pochvala pro dobrý rozprašovač. Často přehlížený hrdina flakónu: kvalitní rozprašovač umí dodat jemnou, ale ne tak jemnou, aby se mlha hned rozfoukala, a tím dokáže celý rituál aplikace výrazně zpříjemnit. Značky, které to mají zvládnuté na jedničku, zahrnují Astrophil a Stella – jejich nádherné rozprašovače oceňuji pokaždé, když některou z jejich vůní použiju. Jejich flakóny navíc skvěle padnou do ruky. Další příjemné rozprašovače mají flakóny Arquiste a také Ormonde Jayne (a ano, opravdu jsem obcházela svou sbírku a spoustu věcí si stříkla, abych si ověřila, že si ten pocit z aplikace pamatuju správně).
* * *
Variací flakónů je skoro tolik, kolik existuje vůní, které je mohou naplnit – a mám pocit, že tenhle článek by mohl pokračovat ještě stránkami a stránkami. I když flakón sám o sobě nejspíš nerozhodne o koupi, rozhodně nám dává nápovědy a záblesky toho, co je uvnitř: nastavuje očekávání a rozeznívá představivost. Některé flakóny jsou krásné samy o sobě, jiné naopak ubírají i nádherným parfémům.
Teď jste na řadě vy, milí čtenáři: jaké jsou vaše nejoblíbenější a nejméně oblíbené designy flakónů – ať už u designer, niche, nebo luxusních značek?
