mmaat Moje Fragrantica

Gurmánská orientálka či gurmánka, šmrncnutá orientem, jak je libo. Ze začátku syrová skořice říznutá pačuli, květiny (růže, jasmín a kosatec) jen tak proletí kolem, to aby vůně nebyla přeslazená a dostala tím punc elegance. Přidává se trocha vanilky a nasládlá ambra, skořici mezitím někdo pomlel na prášek. Pro milovnice skořice naprostá povinnost vyzkoušet. Krásná, prachová skořice, která se skvěle doplňuje s jinými složkami a přesto z ní nemám pocit pečeného štrůdlu. Výdrž je nekonečná, do prostoru jde tak akorát.

Tak to je krása. Grog, podávaný na terase luxusní horské chaty v šálku z čínského porcelánu, tak tenkého, že proti slunečním paprskům doznívající zimy je skoro průsvitný. Ale pozor, není to grog, jak jej známe z obyčejné hospůdky. Je to spoustu tenoučkých plátků citronů, limetek a pomerančů, je to kapka kvalitního rumu zlaté barvy - tenhle rozhodně viděl plachetnici jinde než na etiketě. Slazený třtinovým cukrem a vanilkovým extraktem. Je to tak dobré, že si dáte ještě, až z toho usnete a zdá se Vám o krajinách, odkud ten rum pochází. Kráska veliká.
Výdrž vypadá velmi slušně.

Páně Muglerovic vůně jsou prostě divné. Zvláštní, neotřelé, originální. Jedněmi milované, druhými nenáviděné. Rozhodně ne líbivé. Taková je i Aura. A tady je můj dojem z ní: Čarodějnice sedí ve své dřevěné chaloupce na muří nožce a přemýšlí nad zadaným úkolem. Prý elixír lásky, hm. Má být tentokrát jiný než obvykle, žádná něžná růže ani jiná květinka. Co bych tam jenom dala…Musím se něčím posilnit, snad se potom nápady dostaví. Čarodějnice sahá do police, kde má mezi lektvary a bylinkami schovanou láhev zelené. Pořádně si lokne a nápady se začínají dostavovat. Láska je sladká – šup do kotlíku s vanilkou. Znovu se napije a přemýšlí. Láska je omamná, šup do něj s pomerančovým květem. Co teď? Zbytek láhve obrátí do kotlíku, zamíchá a jde si lehnout. Ráno vstává s pěkným bolehlavem a po čichnutí k včerejšímu výtvoru se jí i malinko rozhoupe žaludek. Co teď s tím? No co, dám to do hezkého flakonku, ono se to někomu líbit bude.
Barva je trochu jedovatá, s obsahem rozhodně koresponduje, s názvem už méně.

Vůně na mě působí přesně tak rozporuplně, jak jsem očekávala. Prvních pár desítek minut mám dojem, že sedím ve vlhkém sklepě a vytahuju z květináčů muškáty, co nepřečkaly zimu. Suchá hlína se mi drolí mezi prsty a práší do očí a nosu, až mě to nutí kýchat. Pak vyjdu na sluníčko a při pokusu zachránit přeživších pár kytiček se na moment zastavím, dýchám čerstvý vzduch doznívající zimy s rašící trávou, nesměle se ozývajícími ptáky, co už přiletěli z teplých krajů a cizí kočkou, co se mi přišla otřít o nohy s nadějí, že dostane něco dobrého. Tahle fáze je vlastně docela pěkná, ale pro mě bohužel pořád nenositelná. Možná občas, doma, ze studijních důvodů. A kupodivu na papírku se mi líbí o dost víc, tam skočí rovnou do fáze č. 2, i když zase nemá tolik vrstev jako na kůži - jakoby ten obraz byl namalovaný a ne živý.

Děvče z Berlína? Možná. „Divoká“ devadesátá léta, slečna s temně rudou rtěnkou, v černých šatech a v křiváku, se sklenkou červeného vína v ruce před nově vzniklým rockovým klubem. Tváří se nedostupně, ale když se na ni pořádně podíváte, zjistíte, že se mírně usmívá.
A trochu působí jako Šípková Růženka. Sytá, tmavorudá, sametová, trochu nasládlá a opojná. S trny, kapkou krve, ležící na kamenné podlaze.

„Haló, já jsem oud, kde jste kdo? No tak haló, tady jsem!“ „Já jsem tady“ špitne nesměle šafrán. „Cože?“ „Tady jsem, tady dole!“ „Hm, a kde je vás víc?“ „Já jsem tady taky.“ „A kdože to je? A kde?“ „Já jsem růžička a dávej přece pozor, ať mě nezašlápneš! A nekřič tolik, tebe přece každý pozná!“ „No dobře, tak víte, co? Já se trochu skrčím, ať se slyšíme.“ Tihle tři si chvíli povídají a vypadá to, že dokonce mají o čem. Po chvíli oud znervózní a začne vyhlížet další účastníky srazu. Ale protože je pořád přikrčený, dlouho nic nevidí. Až najednou prohlásí: „no to mě po…, neblíží se sem vanilkový pudink? Tak u toho být nemusím!“ Párkrát si hlasitě odplivne a odporoučí se neznámo kam. Vanilkový pudink se líně přelije přes růži i šafrán, ti se snaží uhýbat, jak jen můžou, ale moc se jim to nedaří. Snaží se vyprostit z pudinkového objetí, občas se jim to jde, občas to vypadá, že se utopí. Pudink nakonec přijde k závěru, že už tady pobyl dost dlouho a vzhledem k tomu, že nebyl příliš vřele přivítán, zase pomalu odteče. Růže se šafránem se snaží zachovat zbytky důstojnosti, ale zbavit se lepkavé hmoty příliš elegantně nejde. Konečně se jim to jakž takž povede, trochu u toho kýchají a prskají, ale přece jen se rozpomenou, že mají vonět. Zbylo na nich trochu vanilkového aroma a občas ucítí i to, co zbylo po nedobrovolném odchodu oudu. Po asi čtyřech hodinách nastává příměří, ba téměř souznění. Ale to už je trochu pozdě.

Páni, proměnlivější vůni jsem snad ještě nezkoušela! Vůbec nevím, jak tohle rozklíčovat. Hermafrodit sebou práskne do trávy, sežvýká pár koleček limetky, pak se otočí o 180° a rozsype pytlík koření a praští tě (nebo vlastně spíš pohladí) kusem dřeva po hlavě. No, a tohle se v nahodilém pořadí ještě několikrát opakuje. Hermafrodit sebou práskne do rozsypaného koření, sežvýká kus dřeva a trochu čerstvé trávy a hodí po tobě limetku. Limetka sebou práskne do nachystaných polínek a hodí hrst trávy a pytlík koření po přihlížejícím hermafroditovi… víc toho asi nevymyslím. Každopádně je to povedená vůně, jednotlivé složky záhadně mizí a zase se objevují, když už to vůbec nečekáte…

V úvodu se ocitnete v kostele na večerní bohoslužbě. Moc lidí tu není, možná proto, že je vlahý letní večer kdesi na jihu. V téhle fázi je nejvýrazněji cítit kadidlo, studené a tajemné, růže se schovává někde v koutku zahrady. Ale víte o ní, a čím víc se blíží konec bohoslužby, tím víc vás láká ji najít. Konečně můžete vyjít ven, ovane vás teplý letní vzduch a trocha vánku od moře. A tady je. Zahrada, ohrazená vysokou kamennou zdí, v níž najdete ne jednu růži, ne dvě, ale rovnou celý záhon. Voní omamně a sladce, kostel se dává připomenout občasným závanem kadidla, ale jinak je zde ticho, tma a krásně.

Četla jsem něco o letním žáru, kokosu a tropickém ovoci. Já ji vnímám trochu jinak. Ano, zpočátku tropické ovoce a výrazný kokos, ale nic ve stylu opalovacího krému, spíš podvečer v tropickém ráji, kdy je sice teplo, ale ne otravné vedro. Sluníčko už zapadlo a já někde na terase večeřím tu kousek manga, tu kokos, papáju, pomeranč. Možná si i namíchám Piňa Coladu, kterou pomalu usrkávám. Ale ještě před večeří mi někdo přinesl náruč pivoněk. A když ovoce zmizí, opojná vůně pivoněk zůstane. Pak jdu spát a z otevřeného okna vnímám stále pivoňky, které zůstaly ve váze na terase, spolu s dalšími květy odněkud ze vzdálené zahrady. Nechám si něco pěkného zdát…