Z mé nedávné cesty do Jižní Koreje jsem si přivezla kufr nacpaný parfémy – všechny byly místní, až na jeden. Tou zvláštní lahvičkou, která se mi nenápadně vetřela do korejského výběru, byl Citron 28 od Le Labo, vůně namíchaná exkluzivně pro Seoul – takže vlastně taky tak trochu „místní“. Mám totiž City Exclusives od Le Labo opravdu ráda: kolekci vůní, které jsou (bohužel) po většinu roku k dostání jen ve svých domovských městech (s výjimkou září, kdy vyrazí na road-tour a navštíví butiky značky po celém světě). A co na nich miluju nejvíc, je to, jak dobře se podle mého skromného názoru obvykle trefují do měst, která reprezentují.
Například Gaiac 10 od skvělé Annick Menardo, moje vůbec nejoblíbenější vůně z celé řady, vibruje na frekvenci, která mi připadá nesmírně „tokijská“ – hřejivá a zaoblená jako cedrová vana ofuro, lehká a tekutá jako pára nad horkým pramenem. Neuchopitelná, jako nejkrásnější tokijské chrámy ukryté mezi mrakodrapy a nalezené jen tehdy, když se samy nechají najít. Tahle vůně umí mlčet stejně dobře jako promluvit: klid a mezihry jsou součástí její formule, podobně jako slavná introspektivní pauza v japonském haiku. Dalším příkladem je Vanille 44 Paris – směs sladkých housek (těch dobrých, s opravdovou vanilkou) a hřbetů starých knih, také dost vanilkových, u pařížských bouquinistes podél břehů Seiny. Nebo Baie Rose 26, krásná pocta Chicagu – chladný, aldehydický jezerní vánek vanoucí do vnitrozemí, jazzové, synkopované zachrastění růžového pepře o dřevěné podlahy. A tak dál.
Jinými slovy: od Citron 28, seoulské exkluzivity Le Labo, jsem čekala hodně – navzdory titulnímu citronu, který mi jen zřídka brnká na citlivou strunu. Jenže jak nejspíš víte, názvy parfémů Le Labo téměř nikdy nejsou přesným popisem toho, co nakonec ucítíte: ingredience uvedená na etiketě je ta, která ve formuli převažuje množstvím, ale v parfumerii množství nutně neznamená účinek. Vůni obvykle vede jiná složka – v menším objemu, ale s větší silou (jedinou výjimkou je pro mě asi zmíněný Gaiac 10, který opravdu voní guajakově). A u Citron 28 je to stejné: rozhodně to není přímočará citronová vůně. K tomu se ale dostaneme později – až nejdřív zazpívám zaslouženou ódu na seoulský obchod Le Labo.
Butik Tamburins v Soulu
To je nejspíš první věc, které si všimnete, když začnete objevovat voňavý svět Soulu – jak neuvěřitelně krásné jsou tamní parfumerie. Butiky Tamburins, včetně nadživotního Haus of Nowhere, kde se prodává jejich vůně Puppy, jsou ohromující. Stejně tak obchod místní značky 025S (pointtwofivesecond) – nádherný, i když lehce zlověstný prostor, který vypadá, jako by ho postavili scénografové filmu Gattaca, tísnivého sci-fi o „dokonalé“ budoucnosti tvarované eugenikou. Oproti tomu bohaté květinové dekorace Matthewa Changa působí velmi přívětivě, stejně jako vnitřní mechové zahrady a závěsné kapradinové mobily v House of Coréelle. Ale byl to první vlajkový obchod Le Labo v Koreji – ten v historické čtvrti Bukchon Hanok Village v Soulu – který mi připadal, že má skutečný genius loci.
Hanoky jsou tradiční domy stavěné v Koreji už od 14. století. Při jejich vzniku se často uplatňovaly principy geomantie, „věštění ze země“: pečlivě se zvažovaly tvary terénu, rovnováha přírodních prvků jako voda a půda na daném místě, výhled z hlavní místnosti – a mnoho dalších proměnných. Regulovaly se i materiály považované pro hanok za vhodné: směs bláta, hlíny a slámy na stěny; černé hliněné tašky (pokud byla rodina zámožná) nebo sláma na střechu; papír hanji z kůry moruše na okna; kámen a dřevo na podlahy, které se udržovaly v teple díky ondolu, tradičnímu korejskému topnému systému, v němž teplo z kuchyně putovalo soustavou kanálků pod domem. Podle průzkumů by téměř polovina Korejců – 41,9 % – chtěla bydlet v hanoku místo v běžném bytě. Což vlastně nepřekvapí: hanoky dají spoustu práce, ale jsou opravdu nádherné.
A stejně tak i seoulská pobočka Le Labo, zasazená do dvou hanoků v půvabné čtvrti, která působí jako enkláva dědictví (i když s tolika parfumeriemi a kavárnami je to enkláva velmi hip). Většina původní architektury i velká část interiérů zůstaly zachované: původní kamenné zdivo, ošlehané dřevěné povrchy, okna potažená průsvitným morušovým papírem, který dodává flakonům na policích teplý, měkký svit. Vzadu je uzavřená zahrada – velmi kompaktní, sotva větší než tradiční tsuboniwa, tedy dvorková zahrádka, jakou můžete vidět v japonských městských domech. Malá, ano, ale má všechno: drobné jezírko v prastarém, vydlabaném balvanu, popínavou rostlinu obtěžkanou drobnými voňavými květy, několik miniaturních stromků. A jeden z nich je citroník právě v květu.
Byla to náhoda, chytrý záměr zahradnického týmu, nebo jen další případ, kdy City Exclusive od Le Labo čerpá ze síly genius loci – nevím. Ale Citron 28 (který jsem si koupila a hned na místě otevřela) voněl přesně jako zahrada u jejich seoulského obchodu. Působilo to jako prodloužení – nebo spíš extraktová verze – téhož vzduchu, který se přede mnou „louhoval“ jako vzácný čaj v konvici: nasáklý vůní mechu, citronových květů, kvetoucích lián a cedrové mulče kolem stromů. Na svém webu Le Labo popisuje Citron 28 jako něco, co „naplňuje potřebu čistoty a jednoduchosti“ (během několika týdnů, kdy jsem se probírala seoulskými regály s parfémy, jsem si uvědomila, že pro těžké, překomplikované vůně tam není moc lásky a že pro „skank“ je tam jen malá tolerance). A tak je jasmín v téhle vůni – protože je to hlavně jasmín s náznakem čaje a trochou čerstvého zázvoru – přirozeně tak čistý a nevinný, jak jen může být.
To, co jsem si koupila jako milou památku, malou relikvii z jedné z mých lepších cest, se v měsících, které následovaly, ukázalo jako parfém, po kterém jsem sahala velmi často. Tahle kapesní zahrada, kterou jsem si přivezla ze Soulu do svého velkého, šedého, žulou obloženého města, mi na poličce nádherně rozkvetla – skoro jako drobná, tajná tsuboniwa, která naplnila i mou vlastní potřebu něčeho čistého a jednoduchého. Nikdy jsem netušila, že ji v sobě mám – ale ostatně jsem si taky nikdy nemyslela, že si koupím vůni s názvem „citron-něco“.
Fotografie ze Soulu pořízené autorkou
