Nedávno jsem byla požádána, abych se podělila o své dojmy z nových „starých“ Cristalle od Chanelu. Rozhodla jsem se je vypátrat, porovnat s předchozími vydáními a sestavit podrobnou zprávu. A musím přiznat – byla jsem opravdu překvapená, když jsem je spolu s dalšími lahvičkami se zelenou etiketou našla tiše odpočívat na spodních policích téměř každého Chanel koutku ve městě. Znamená to, že současné verze No.19 a Cristalle upadly úplně v zapomnění? Je to otázka nešťastných reformulací, nebo tyto kompozice jednoduše působí zastarale? Chtěla jsem zjistit, jak vážná je situace u těchto novějších verzí ikonických chanelovských vůní.
Samozřejmě jsem začala u nově vydaných Cristalle.
Původní Cristalle, kterou v roce 1974 vytvořil Henri Robert, byla – ve své koncentraci Eau de Toilette – chladná, téměř ledově zelená chypre. Ostrá a odměřená, byla čichovým ekvivalentem Sněhové královny: abstraktní kytice zmrzlých květů pozorovaná za matným sklem. Člověk si nebyl jistý, co ho fascinuje víc – krystalické vzory na povrchu, nebo příslib jara na druhé straně.
Nová Cristalle EdT už nemrazí konečky prstů ledovými motivy. Ten aristokratický chlad je stále přítomný, chyprový základ zůstává nedotčený a Robertova abstraktní květinová vize stále přežívá. Jenže obrazně řečeno – globální oteplování se podepsalo i zde: mráz roztál a teplota stoupla. Teď voní po kapajících rampouších, prvním tání a vlhké mlze březnového rána. Sněhová královna, zdá se, vyměnila svůj oslnivý trůnní sál za elegantní rohovou kancelář v některé z poradenských firem Velké čtyřky.
K mému překvapení mě současná Cristalle Eau de Parfum skutečně okouzlila. S předchozí verzí jsem si nikdy nenašla cestu. Fanouškovská základna Cristalle byla tehdy rozdělená na dva tábory – jedni zůstávali věrní Robertovu svěžímu chypre, druzí si oblíbili květinovější, ovocně podbarvenou interpretaci Jacquese Polgeho. EdP byla bohatší a jemnější než EdT. Její květinová abstrakce zůstala, mechová hořkost stále bodala a držela odstup, ale vše zjemňovaly chladivé ovocné tóny – především vodnatý, lehce nedozrálý meloun –, které vůni dodávaly, pokud ne přímo koketnost, pak rozhodně větší ženskost.
Nejnovější verze dostala ikonický flakon Chanel, místo plochého obdélníku s plastovým uzávěrem. Pořád jde o květinově-zelenou vůni, ale nyní je důraz jasně na květinových tónech: kosatec a hyacint působí křehce, jemně a nádherně žensky. Tam, kde dříve bývala drsná mechová hořkost, je teď hladký pruh galbana, jemný jako hedvábí. Předchozí EdP mi na kůži nikdy neseděla – ovoce a mech se spolu praly –, ale tahle reformulace si mě okamžitě získala a vystřelila rovnou na vrchol mého wishlistu.
Cristalle Eau Verte, znovu zařazená do stálé kolekce v podobě EdP, zůstává stejně zářivá jako kdysi. Limetky už nejsou tak ostré a průrazné. Kdysi limetková kůra dokázala pořádně kousnout. Neroli přidávalo svou zelenou hořkost a dotvářelo charakter, který připomínal dokonale vychlazený gin s tonikem a silnými plátky limetky – explozi citrusové svěžesti na druhou.
Dnes je kompozice jemnější, uhlazenější. Kousavá limetka zmizela, nahradil ji šepot citronové kyselosti, dotek máty a svěží zelené bylinky. Neroli ustoupilo magnolii – tradičněji ženské, vodní květinové složce, která kompozici jemně zaobluje. Reformulovaná Eau Verte sice přišla o limetkový říz, ale zůstává jednou z nejvypilovanějších, nejrealističtějších a nejdéle trvajících citrusových vůní vůbec.
A pak je tu No.19 – galbanum a kosatec v podobě femme fatale. Současná EdT mě nejen překvapila; byla jsem skutečně, hluboce šokovaná. Flakon možná vypadá stejně jako před 15–20 lety, ale vůně uvnitř je úplně jiná. Očarovaně jiná. Nevěřte mi – běžte si ji přivonět. Z kdysi drsného galbana je teď svěží zelené hedvábí. Už dlouho jsem v moderní vůni nezažila takovou hmatovou rozkoš z galbana. Ale hvězdou představení je kosatec – třpytivý, zářivý kosatec, který vás provází jako ozvěna ve stereu a otáčí hlavy, když procházíte kolem.
Současná No.19 EdT je možná to nejlepší, co tuto vůni potkalo od dob vintage kolínské. Bezpochyby jde o jeden z nejlepších zeleno-kosatcových parfémů, které dnes můžete najít. Drsnost je pryč. Zůstává elegance – sebevědomá žena v nejlepších letech, oděná do tmavě zeleného hedvábí, z níž sálá dechberoucí vůně kosatce. To je ten typ siláže, za kterým byste šli do lesa – nebo klidně až na konec světa.
Změnila se i Eau de Parfum. Tam, kde jsem kdysi bojovala se střetem syrového galbana a sladké, pudrové růže, je teď opět hlavním tématem kosatec. Vůně je tišší, uhlazenější, pevněji ukotvená. Galbanum je učesané a zkrocené, jeho hrany vyleštěné. Růže ustoupily rozkvetlým záhonům kosatců. To není vůně, která by poletovala vzduchem jako hedvábný šátek; drží se blízko kůže a vytváří neviditelnou, dokonale vyladěnou auru. Vůně je jednolitá, zaoblená, zelená – s perleťově fialovým leskem.
No.19 Poudré se naopak zdá zůstávat téměř beze změny. Ale upřímně, tahle pudrová variace mé oblíbené vůně mě nikdy zvlášť neoslovila.
Starší verze Poudré často otevíraly výbuchem práškového galbana – ostře až dráždivě. Postupně se však díky melancholickému tónu kosatce usadily do jemného pudru. Pro mě ale zelená hořkost a květinová prašnost nikdy úplně nesplynuly se sladkým, pižmovým základem.
Nyní je No.19 Poudré jemnější. Úvodní zelený závan se pozvolna rozplývá do kosatcového pudru, který pak přechází do hebké, nasládlé tonky a něžné, pižmové vůně kůže. Celá struktura se teď rozvíjí pomalu a plynule, jako řeka klikatící se zelenou loukou.
Když se ohlédnu za tím, jak se tyto „zelené“ chanelovské vůně v průběhu let proměňovaly, docházím k překvapivému závěru: aktuální verze, které teď najdete na pultech, možná patří k tomu nejlepšímu za poslední desetiletí. Trendy – molekulární dřeva, slané minerály, sirupové gurmány – časem odezní a vystřídají je jiné. Ale zelené vůně, tiše čekající na spodní polici, budou vždy relevantní. Vždy vhodné. Vždycky přesně tak akorát.
Tento článek obsahuje fotografie pořízené autorkou.
