Můj kamarád bubeník má skvělé rčení: „Existuje jen šest not.“ Pointa je jasná – i z velmi omezeného počtu materiálů může vzniknout nekonečná rozmanitost. Jenže otázka „kolik těch not vlastně je“ není tak jednoduchá, jak se zdá. A mimochodem, je vůbec možné vymyslet nové noty?

Podíváme-li se do slovníku, nota je grafický symbol označující zvuk s pevně danou výškou (byť noty existují i pro bicí a perkuse). Často se tento výraz používá i pro samotný hudební zvuk. V obou případech je jasné, že jich je víc než šest – dokonce víc než sedm. „Ale no tak,“ řeknete si možná, „každý přece ví, že noty jsou do-re-mi-fa-sol-la-si.“ A jistě, tady byste mohli přestat číst a přeskočit na třetí vůni. Ale pro hudebně zvědavé tu mám ještě něco navíc.

Úzká souvislost mezi hudbou a matematikou je známá už od starověku. Průkopníkem byl Pythagoras – rozlišoval souzvuky (příjemné, „harmonické“ kombinace tónů) a disonance (řekněme méně příjemné). Pythagoras určil matematické zákonitosti, které stojí za příjemným zvukem, a v podstatě pomocí čísel definoval tóny nejstarších stupnic. Například když stisknete strunu přesně v polovině, frekvence se zdvojnásobí a výsledný tón zní podobně jako původní, jen výš. Souzvuky vycházejí z jednoduchých poměrů jako 1:2, zatímco disonance zahrnují složitější vztahy.

Podoba hudebního zápisu, jak ji známe dnes, se začala formovat v 11. století díky benediktinskému mnichovi Guidovi z Arezza. Ten vytvořil linky – ranou podobu dnešní pětilinkové osnovy – které sloužily jako mřížka pro určení výšky tónu. Guido přišel se systémem relativních výšek. Za základ zvolil hymnus Ut queant laxis, zajímavý tím, že každý řádek tvoří krátkou melodii a každý následující začíná výš. Tóny pojmenoval podle první slabiky každého řádku: ut-re-mi-fa-sol-la (jak vidíte – šest). Později bylo potřeba sedmé jméno, a tak z následujícího řádku – Sancte Iohannes – vzniklo si. V 17. století bylo ut, které se špatně zpívalo, nahrazeno do.

Jak hudba zrála a komplikovala se, objevovaly se nové harmonické postupy. Jednou z prvních výzev byl právě nový tón si, který se podle kontextu musel zpívat o něco výš nebo níž, aby zněl harmonicky – vznikly tak dvě různé výšky. To vedlo ke vzniku b-mollum a b-durum. První se kreslil jako kulatý symbol, druhý jako čtverec – předchůdci dnešních znaků bé a přirozeného.

S rostoucí harmonickou složitostí si hudebníci uvědomili, že mezi standardními tóny je prostor pro mezitóny. Tradiční sedmistupňová struktura zůstala, ale všechny nové výšky byly vnímány jako odvozeniny původních sedmi. Pokud se něco nacházelo těsně nad F, ale pod G, stalo se z toho fis. Nakonec vzniklo dvanáct tříd – sedm základních a pět odvozených. Tóny vzdálené o oktávu (např. 440 Hz a 880 Hz – příklad s půlením struny) mají stejný název, ale spadají do různých oktáv (octava v latině znamená „osmá“). 440 Hz je A4; 880 Hz je A5. Lidský sluch pokrývá zhruba 20 Hz až 20 kHz (i když horní hranice s věkem klesá) – tedy asi deset oktáv.

Hlavní trik spočívá v tom, že tyto tóny existují v pečlivě strukturovaném systému a nejsou si rovnocenné. Existuje základní tón – tónika – nejstabilnější „zvuk“, ke kterému každá melodie přirozeně směřuje. Kromě tóniky určují hudební pohyb ještě dvě další základní „funkce“. Za tóniku si můžete zvolit jakýkoli tón a sestavit stupnici – sedmistupňovou diatonickou sekvenci. Odtud pochází náš známý systém sedmi not. Samozřejmě existuje mnoho dalších systémů: řada tradičních hudeb celého světa se řídí odlišnou organizací výšek, a proto nám může znít cize nebo až monotónně.

Existuje nespočet alternativních hudebních systémů, ať už v rámci dvanáctitónové chromatické stupnice, nebo zcela mimo ni. Nikdo vám nebrání rozdělit oktávu na libovolný počet intervalů – vzniká tak mikrotonální hudba. Pokud těchto dvanáct intervalů ještě dále rozčleníte, dostanete mikrochromatiku, která se zkoumá už od 19. století.

A teď něco sladkého – tady je video, které se pokouší rekonstruovat klingonskou hudební teorii ze skromných zmínek ve filmu. Co se týče do-re-mi: tyto středověké názvy not se dodnes používají hlavně v ruštině a italštině. Všichni ostatní používají systém písmen, který zavedl Guido z Arezza. Pro zjednodušení: písmena označují absolutní výšku tónu, slabiky pak relativní výšku – tedy stupně stupnice. Noty se označují prvními písmeny abecedy, začíná se od A: A je la, B je si, C je do atd. Ale tady je háček: v klasickém německém systému (a nezapomeňme, že mnoho legendárních skladatelů byli Němci) je B vlastně bé, zatímco si natural je H. Proč? To už nechám na opravdu zvídavých.