Vůně The Cut od Penhaligon’s z roku 2025 je jedna z nejzajímavějších pánských prací, které jsem za mnoho let cítil. Neříkám to kvůli nějakému pozlacenému poetickému prozření, které značka vytesala tak, aby sedělo jejím globálním komerčním potřebám (tohle není Risvelium od Alessandra Gaultieriho…). Z The Cut si naopak odnáším nadšení pro precizně vyladěnou, aritmeticky detailní, mistrovsky zestrategizovanou kompozici přímo z příručky Francise Kurkdjiana. Její umělecká hodnota tkví v tom, že téma vůně – pedantská detailnost a staletími vyzrálé savoir-faire krejčovství ze Savile Row – se dokonale synchronizuje s trendovými citacemi, záměnami a řešeními, které The Cut ve své olfaktorické řeči předvádí.
The Cut neustále pošťuchuje zasvěcené nosy do kontextových uliček, které vůni dodávají bohatý význam. Tou první je fougère. The Cut je fougère jak v obecném, tak doslovném smyslu: zkoumá starosvětské, oldschoolově vlněné a mechově porostlé aroma této kategorie, a zároveň je to i vůně kapradin v konkrétním slova smyslu – zelená, kořenitá a zemitá, jako když se při venčení psa prodíráte parkem mezi kapradím. Na rozdíl od Sartorial, k němuž je The Cut koncipován jako doprovodný projekt (nikoli flanker), tu necítím kovové, žehličkou napařené, medově mýdlové a bavlněné fasety, které dělají Sartorial tak polarizujícím (Alex jej popsal jako „tak avantgardní a charismatický ve svém nenapodobitelném, tradicionalisticko-punkovém duchu, že si neustále říká o pozornost, a já se jím poměrně rychle unavím“).
Místo toho The Cut ve své stavbě jaksi zcitlivuje Aventus chytřejšími prostředky: pseudo-slaností v cypřiši, ovocností v jablečno-bobulových odstínech šalvěje a kouřovostí v jedlových tónech. A když už mluvíme o jedli – zvlášť v kontextu, který z ní vytahuje chutě cukrové vaty a připáleného karamelu – jak nezmínit Baccarat Rouge 540? V The Cut se dají vycítit paralely, jenže jedlový tón je tu doslovnější: jako čerstvé jehličí vánočního stromku, obalené mízou a ostře špičaté. Může to znít otřepaně a přímočaře, ale není běžné, aby vývojové týmy fine fragrance cíleně vyhledávaly přirozený scent-scape jedlí balzámových jako sváteční identifikátor; častěji se to objevuje jako svíčkový akord považovaný za nevhodný pro luxusní „sprejovatelné“ vůně. Tady Penhaligon’s sáhl do našeho kolektivního podvědomí po nostalgii po jehličnanech a nenápadně ji propašoval do bylinkové zahrady, takže působí chladivě a omlazujícím dojmem – s nevyslovenými konotacemi klasického domácího pohodlí.
Endotermické vlastnosti máty navíc ukazují prozíravý, dopředu hledící design s trigeminálními efekty a zařazují The Cut do nové školy pánských vůní mířících na ultra-svěžest s novým pólem; ne calone ani hesperidiky, ale bylinky a zeleň (vzpomeňte na H24, Buongiorno, Torino 21, Paris – Édimbourg). Úvod The Cut mi připadá řezavý, šumivý, slano-sirný – podobně jako když rebarbora zazvoní rybízově bohatou kyselostí – a trefuje se někam doprostřed zemitě-ovocných efektů mezi Aventus a English Oak & Hazelnut.
Jako mátově-dřevitá vůně s ovocnými fougère nápady poskládanými a promíchanými mezi sebou je The Cut epicky inteligentní v tom, jak pod jednu soudržnou vizi současných barbershopových směsí skládá hrst zdánlivě nesourodých trendových souřadnic. Zatímco Sartorial voněl snově, emotivně a pohlcujícím způsobem, The Cut působí napojeně na současnost, ostře uvažující a erudovaně. Myslím, že v příštích letech bude považován za klasiku!
