Růžová zahrádka Sane Witch: Eau des 4 Reines – Někdy se vrátí...
Recenze parfému

od Alex (Sane-Witch) Osipov
10/21/24 00:30:03

Náhodou jsem se zastavil v L'Occitane, abych zabil čas a podíval se, co je nového. Mají tak krásné, nenápadné vůně s přirozeným charakterem (čím je člověk starší, tím víc to ocení), a to, co jsem nakonec dostal, byl nečekaný výlet do mládí.

Značka má – nebo spíš měla – několik vůní inspirovaných čtyřmi dcerami hraběte z Forcalquier: Eau des 4 Reines (2004), 4 Reines (2004), Rose 4 Reines (2009) a Roses et Reines (2014) se třemi doprovodnými vůněmi vydanými v letech 2015, 2016 a 2017. Od té doby bylo vydáno několik dalších růžových vůní, včetně variací s pižmem a šafránem v kolekcích 86 Intense a 86 Champs, a čtyři další speciální růžové toaletní vody.

V historii značky L'Occitane je jen málo případů, kdy nenabízela nějakou růžovou vůni – což dává smysl, protože Grasse s dlouhou tradicí květinových parfémů se nachází v Provence.

Všechny růžové vůně byly okouzlující, ale žádná mi nepřirostla k srdci a nedonutila mě koupit si ji – s výjimkou Eau des 4 Reines. K té jsem si vytvořil atavistický, nostalgický vztah, možná proto, že to byla první růžová vůně, kterou jsem si na základě vzájemné přitažlivosti koupil pro sebe, a znamenala začátek mé "růžové posedlosti". Pokud jde o ostatní vůně z rodiny Forcalquier, bohužel si je nepamatuji – většinou mě minuly. Soudě podle popisů, byly víceméně podobné originálu, s mírnými posuny ve vyváženosti směrem k citrusům nebo bobulím... Nicméně si vzpomínám na stížnosti milovníků tohoto žánru – a Eau des 4 Reines, alespoň v mém okruhu, získala kultovní status –, že tyto verze prostě nebyly stejné.

Když můj flakon konečně potkal svůj konec (přesněji řečeno zemřel, protože odchod vůně byl všechno, jen ne elegantní), dlouho se mi po Eau des 4 Reines stýskalo, protože jsem za ni nemohl najít náhradu od žádné jiné značky; bylo v ní opravdu něco jedinečného – její lyrická esence se nepodobala žádné jiné.

Podle názvu se zdálo, že včerejší nález je reedicí verze z roku 2009, ale můj nos mi s jistotou napověděl, že je to právě ta Eau des 4 Reines, kterou jsem kdysi znal a miloval – nos má tendenci uchovávat vzpomínky na dobré časy. Alespoň já věřím tomu svému.

V každém případě je co oslavovat: Milovaná vůně mého mládí je opět se mnou.

Má okouzlující, romantický příběh, ne příliš propracovaný, ale zapamatovatelný. Přesně taková, jaká má být.

Raymond Berengar a Beatrice Savojská měli čtyři dcery. To vše se odehrálo ve 13. století v Provence, přesněji v hrabství Forcalquier, které Raymond zdědil po své matce.

Nejstarší z nich, Marguerite, se provdala za nikoho jiného než za krále Ludvíka IX. a stala se tak francouzskou královnou.

Další byla Eleonora, která se provdala za anglického krále Jindřicha III. z rodu Plantagenetů.

Sancia se provdala za jeho bratra Richarda, hraběte z Cornwallu a Poitou, který byl brzy prohlášen císařem Svaté říše římské.

Beatrice se mezitím stala manželkou Karla z Anjou, pozdějšího neapolského a sicilského krále.

Dvě ze čtyř královen (první a poslední) se staly múzami trubadúrů.

Guillaume de Cabestanh. Miniatura z kodexu Manesse.

Právě ve 13. století získala růže jako literární symbol dosud nevídanou hloubku. Předtím skromně symbolizovala příchod jara nebo sloužila jako emblém ženské krásy. Ve slavném Románu o růži od de Lorrise a de Meuna se však proměnila v klasickou středověkou sémantickou hádanku. Stala se souborem významů, které rozluštili ti skutečně vzdělaní a kultivovaní.

Především byla symbolickým ekvivalentem Krásné dámy, žádoucí a nedosažitelné, objektu mileneckých erotických a duchovních tužeb, spolu s celým fenoménem dvorské lásky. Růže také představovala pravdu a její hledání, za což Provence vděčila perské a arabské poezii, která se do Evropy dostala prostřednictvím křížových výprav a blízkosti maurského Španělska. V této poezii symbolizovala láska k nedostupné ženě hledání ztracené pravdy.

Soutěž muslimských a křesťanských hudebníků. Miniatura ze zpěvníku krále Alfonse X. 13. století.

Růže a Paní zde postupně splynuly s katolickou úctou k Panně Marii, kterou zpočátku symbolizovala čistá lilie, ale v pozdním středověku její místo zaujala růže. To, že se symbolem Panny Marie stala květina lásky, znamenalo zásadně nový směr v náboženském kultu.

Právě ve 13. století začali šlechtici kolem svých hradů pěstovat uzavřené zahrady, což byl prvek, který se dříve vyskytoval pouze v klášterech. Tento zvyk se do Evropy dostal také z Východu. Každá zahrada byla miniaturním rájem a každý prvek měl svůj vlastní filozofický význam.

Madona v růžové zahradě. Stefano da Verona. Počátek 15. století.

Symbolika růží se však samozřejmě neomezovala jen na oficiální náboženství. Svou roli hrála také alchymie a mystika. Když jste hledali růži v zahradě, hledali jste skryté vědění; když jste růži utrhli, získali jste ho a dosáhli kamene mudrců. Kámen a Velké dílo (Rubedo) symbolizovala červená růže, zatímco bílá růže symbolizovala přípravné dílo a fázi Albedo.

Tudorovská růže.

Dalším zajímavým aspektem symboliky růží, který krásně funguje v moderní parfumerii, je trn. Panna Maria je růže bez trnů. Růže s trny představuje ženu jako symbol hříchu a zdroj neřesti, svůdný, ale pro duši osudový; sladkost vášně spojenou s nevyhnutelným utrpením a obětí. Současné růžové chypre vykreslují portrét právě tohoto typu růže.

Mohlo by se zdát, že tak složitý a bohatý symbol by měl vonět stejně intenzivně, svěže a pompézně...

Vůbec ne.

Měla by prostě krásně vonět; cokoli jiného je nepovinné. Nejkouzelnější věci jsou často ty nejjednodušší a nejstručnější.

Nová Eau des 4 Reines (čirá a v jednodušším flakonu než ta dřívější, archaičtější, se světle růžovou šťávou) je přesně taková růže bez trnů: něžná, jarní, romantická a éterická. Nepotřebuje se před nikým bránit. Má klidný tón, ale není slabá – působí sebevědomě a má působivou životnost.

Kompozice se otevírá květinově sladkokyselým a trpkým tónem s nádechem bergamotu; zpočátku by se mohlo zdát, že jde téměř o chypre, ale rychle se vyvíjí jiným směrem. Růže se hlásí o slovo okamžitě a drží se až do konce, přičemž se rychle vzdaluje citrusovým tónům. Sladké bobulové nuance (připomínající dokonale zralý černý rybíz, bez výrazné kyselosti nebo aromatičnosti rybízových listů), lehká dřeva a vodní tóny fialky se místo toho posunou blíže a téměř se koupou v chladivé, okurkové svěžesti fialkového listu.

Krása této růže spočívá ve vodě, ve svěžím pocitu třpytivých, průzračných kapek, které sprchují okvětní lístky, jako by květ byl ponořen do fontány a pak prudce setřen. A přesto se růže ve vodě nepotápí ani nerozpouští; nezastírá se, nebledne ani neoslabuje. Rozhodně není hustá ani olejovitá, ale nějakým způsobem si i přes kontakt s vodou zachovává svůj charakter. Naopak, když je mokrá, zdá se, že se stává ještě více sama sebou – rozvíjí se a rozkvétá jako v první den stvoření.

Tato růže a voda se nesou až do konce vůně spolu se zranitelností a svěžestí beaute du diable. Nevnímám ji však ani jako dětskou, ani jako mladistvou. Není ani frivolní, ani lehkovážná. Je jasná a lyrická, ale ve své lyričnosti vyzrálá. Dost možná se jedná o prastarou duši, která si právě díky zkušenostem – a záměrně! – zachovala jistou prvotní nevinnost vnímání.

K tomuto efektu přispívá i finále, zbavené jakýchkoli jasně barevných, hutných či drsných tónů. Je postaven na elegantní rovnováze bílého pižma, bílého cedru (lehkého, nikoli však sterilního), nejslabšího nádechu santalového dřeva a pudrové, téměř bezbarvé fialky či heliotropu. Vše je neuvěřitelně vzdušné, ale ne pomíjivé, protože vůně pomalu, s jemným pianissimem, vyprchává. Růže přechází z rosně-ovocné do lehce dřevité, přesto zůstává po celou dobu věrná sama sobě.

* * * *

Slovy nelze vyjádřit, jak jsem potěšen, že L'Occitane vrátil jednu z mých nejoblíbenějších růží, možná tu nejklidnější v mé sbírce. A také jednu z nejaristokratičtějších: nutí mě myslet na dámy s tak vysokým postavením, že už nepotřebují křiklavá prohlášení, ať už sartoriální nebo parfémová. Jen ony si mohou dovolit opravdový klid a skromnost ve společnosti sobě rovných.

Vždycky jsem chtěl mít po ruce jednoduchou, každodenní, ale krásnou růži (čím jsou jednodušší, tím jsou obvykle nudnější), něco, co bych mohl používat jako růžovou vodu – na sebe, na šátek, na polštář, do zvlhčovače –, aniž bych se držel zpátky nebo se jí nabažil. Rose 4 Reines je v tomto ohledu bezvadná.

Vedle ní jsem na pultech L'Occitane našel mnoho dalších zajímavých růží: již zmíněnou šafránovou a pižmovou, novou s "vinnou broskví" a nejkrásnější ze všech – také oživenou, Arlesienne, která je téměř totožná s Rose 4 Reines, ale s přidaným nádechem fialky navrch.

Milovníci růží by se mohli poohlédnout.