Halloween. Když je závoj mezi světy nejtenčí a umožňuje nahlédnout na druhou stranu... Ta druhá strana je samozřejmě vždycky s námi. Vyrostla jsem ve strašidelném domě. Dělejte si z toho, co chcete. Moje rodina si to nenechala líbit a tvrdila, že na duchy a podobné jevy nevěří. Jejich nevíra mě jenom děsila, říkala jsem si, jestli si mě ta věc vybrala, nebo jsem se zbláznila? Po letech jsem zjistila, že lhali. Atmosféry domu si všimli všichni a ostentativně ji ignorovali. Zvláště ji ignorovali, když se předměty objevily na místech, kam by je nikdo nikdy nedal, usilovně přehlíželi, když klesla teplota, rozhodně si jí nevšímali, když zvuky v garáži pronikaly dovnitř, a můj křik o sklenici vody (záminka k pozornosti kvůli rozhodnosti nevěřících) v noci považovali za zálibné představy malého dítěte, které četlo příliš mnoho knih.
Sny a noční děsy však začaly dávno předtím, než jsem se o takových věcech začala snažit vyhledat informace. Příběhy jsem začala vyhledávat až poté. Uklidňovaly mě, místo aby mě ještě více děsily. Jiní lidé viděli věci! Jiní si všimli zvláštností. Nikdo nic z toho nedokázal vysvětlit, kromě podivně nepředstavitelného vysvětlení, že sis to vymyslel. Později jsem objevila infrazvuk, hluk mimo lidský sluch, který může občas vyvolat halucinace. Ale kdo věděl, odkud infrazvuk v našem polorozpadlém domě z šedesátých let pochází? Často přemýšlím, jak se dařilo lidem, kteří se nastěhovali po nás...
Můj dědeček vyprávěl historku o chlápkovi, který viděl bílou paní, někde, kde pobýval za války. Ukázalo se však, že to byla jen velmi živá žena v bílé noční košili, která se omylem zamkla, a mělo to uklidnit, že vysvětlení musí existovat, i když je člověk hned neobjeví.
Příběh Červené dámy nevyprávěl. Moje teta mi ho vyprávěla mnohem později, když už jsem byla dospělá.
Dům, ve kterém jsem vyrůstala, zřejmě nebyl jediným strašidelným domem, ve kterém moje rodina žila. V tom předchozím také něco bylo. Atmosféra, chladná místa, pohybující se věci... Vlastně se zdá, že se strašidlo pohybovalo s nimi. A ne proto, že by nás mělo rádo!
Ale jediné, kdy něco viděl, byl naprostý skeptik, můj strýc. Ten je pořád totální skeptik a myslí si, že si z něj babička vystřelila.
Spával v domě na pohovce. Když se probudil, uviděl ve dveřích stát ženskou postavu v červených šatech. Řekl: "Haló?" a pak zmizely. Potom trval na tom, že to musela být moje babička, ale ona nikdy neměla ve zvyku jen tak mizet v éteru, a kdyby se jí podařil takový zábavný vtip, jsem si docela jistá, že by se někdy předvedla a zasmála. Při jiné příležitosti povlečení pulzovalo, jako by v posteli byl někdo nebo něco... jiného. Strýcova nedůvěra tváří v tvář takovému dění je pro mě tím nejbizarnějším a nejneuvěřitelnějším aspektem.
Prakticky každé město ve Velké Británii má svou Bílou paní; zadejte si tento pojem do Googlu a objeví se vám nespočet příběhů a mnoho dalších z celého světa. Mezi nimi je i několik Šedých paní. Ale jen málo Červených.
Pracovala jsem v cukrárně s dámou, která se jmenovala Annie. Až na to, že byla mrtvá. Obchod měl suterén, který sloužil jako sklad, a byt v patře, který byl prázdný, až na prostor pro převlékání zaměstnanců, vánoční přebytky zásob a reklamní výzdobu obchodu. Zpočátku jsem si nevšimla vůbec ničeho. Vlastně když mi jiná prodavačka řekla, že se jim nahoru samotným nechce, překvapilo mě to. Nabídla jsem se, že půjdu místo nich nebo s nimi. Pokud krabice padaly z regálů, pak pravděpodobně nebyly v první řadě příliš dobře vyvážené. A všude, kde je nefunkční výtahová šachta, bude trochu strašidelně, ne? Moje šéfová při otevření obchodu říkala "Ahoj Annie", ale až když jsem jednou sestupovala dolů, něco jsem pocítila. Něco kolem mě prošlo po schodech. Přesnější by bylo říct, že to prošlo skrz mě. Byl to takový svištivý pocit, jako by tam byl průvan, ale přišlo to zezadu, prošlo to skrz mě a pokračovalo po schodech přede mnou. Nebyl to však jen studený průvan, byl to zvláštní svěží, polozářivý pocit, spíš jako být v blízkosti vodopádu v přírodě než cokoli jiného. Bylo to téměř povznášející a rozhodně to bylo nadpozemské. Řekla jsem: "Ahoj Annie." Co jiného jsem mohla říct?
Annie údajně spadla do výtahové šachty. Moje šéfová počítala s tím, že si to vyhledám. Nikdy jsem si tu historku neověřila, ale zážitek ze schodů mě přesvědčil, že tam něco číhá, ať už je to cokoli nebo kdokoli. To byla asi nejbližší vůně, kterou po sobě zanechal duch, ta zvláštní svěžest. Pozemská podoba se rozpadá, ale něco zůstává...
White Lady Dama Bianca zachycuje svěží, ale starobylý pocit, takovou vůni, jakou by mohl zanechat ženský duch, po kterém se táhne pudr a fialky dávno minulé. Připadá mi smutná, truchlivá, jako by toužila po něčem, co nikdy nemůže mít. Rozhodně vydrží dlouho. Růže a fialky se zdají být parfémy, které duchové používají nejčastěji. Pravděpodobně proto, že to byly před stovkami let nejběžněji dostupné parfémy.
Madona se prý zjevuje s těžkou vůní růží. Pro takové zjevení bych si představoval Parfait de Roses od Lancome. Neuvěřitelně hustá, intenzivní a nadpozemská. A zároveň lehce zlověstná. Takové nadpozemské věci, ať už jsou jakkoli laskavé, se nikdy neobejdou bez záchvěvu strachu. Proto andělé vždycky říkají: "Nebojte se." To je to první, co musí říct! Někde jsem četla, že původní doslovné biblické a duchovní texty vykládají "Nebojte se" jako "Přestaňte prosím křičet", což, i když to není tak docela pravda, je legrační.
Mužská strašidla často páchnou tabákem. Představuji si pro ně Bouquet Ideale, což ve skutečnosti není tabák, ale tabákový květ. Je to pro mě zvláštní vůně, něco, co je pro mě těžko uchopitelné, svěží, ale jemná, ztrácí se a mizí, jako duch, který se snaží najít podstatu.
Málokterý parfém mi voní vnitřně zlověstně. Ghost Flower od Altry je výjimkou. Je to asi ta nejatmosféričtější věc, jakou jsem kdy našla. Vykouzlí melancholickou procházku lesem po pohřbu; ve studeném vzduchu visí lilie a kadidlo. Vše je krásné, ale strohé, vážné a kontemplativní. Jako by se mělo stát ještě něco jiného, vůně čekání na..
Ostatně jeden z jejich dalších výtvorů je podobně znepokojivý, Stone Cold Heart dostojí svému jménu, je chladný, pochmurný a zapovězený, je to bizarní tvor vyhrabaný ze země, ale žije z anýzu a čaje, jako domácí mazlíček výstředního nekromanta.
Podobnou náladu má i Hermes Gentiane Blanche. Teď ale stojíš ve sklepě rozpadlého domu, venku jsou zbytky bylinkové zahrádky, jejich vůně se mísí s vánkem pronikajícím mezi stromy, vegetací a vlhkými houbami, které rostou v rozích.
Nahoře, v Anniině cukrárně, se vlhkost dostala dovnitř, ze zdi vyčnívá obrovský a zlověstný hřib. Tak špatný a zvláštní, že vypadal obscénně. To je ten pocit, když se do domu vetře druhá strana.
Málokdy je to uklidňující. Ledaže bychom v životě poznali ducha a rozpoznali ho. Vůně dědečkových cigaret, tetin parfém, vůně jejich kuchyně nebo závan mýdla.
Nikdo tam není, dveře jsou zavřené. Zapalte svíčku a popřejte jim pro jistotu vše dobré.
Nežiji teď ve strašidelném domě, je to fajn..
Byli jste někdy kontaktováni?
