Vůně a synestézie
Sloupce

od Matvey Yudov
08/21/25 05:30:06

Čich bývá často označován za jeden z nejstarších smyslů: schopnost rozeznat určité látky na dálku pomáhala našim dávným předkům lépe se orientovat ve světě. Později nás příroda vybavila dalšími „senzory“ – zrakem, který dnes zprostředkovává většinu našich vjemů, sluchem, chutí, hmatem a někdy i zvlášť zmiňovaným smyslem pro rovnováhu. To vše je propojeno s mozkem, složitou sítí nervových buněk, která mimo jiné zpracovává a analyzuje všechny příchozí informace. Vjemy ze všech smyslů průběžně porovnáváme a skládáme do komplexního obrazu: nesčetné experimenty ukázaly, že náš celkový dojem z jídla závisí nejen na chuti, vůni a textuře, ale také na barvě a dokonce i na zvuku žvýkání.

Smyslové vjemy jen zřídkakdy prožíváme zcela odděleně a někdy dokáže signál zachycený jedním smyslem vyvolat jakousi „interferenci“, která spustí nevědomou reakci v jiném smyslu. Tento jev se nazývá synestézie (ze starořeckého σύν – „spolu“ + αἴσθησις – „vnímání“, doslova „sjednocení smyslů“). Příkladů je mnoho: řada hudebníků vnímá určité tóny, stupnice nebo harmonické funkce jako „barevné“, pro některé lidi jsou písmena a číslice spojeny s konkrétními barvami či geometrickými tvary. Jiní „slyší“ zvuky při sledování tichého pohybu předmětů, nebo dokonce začnou cítit chuť čokoládových oplatek, když jim hraje jejich oblíbená píseň.

Samozřejmě, také čich se „proplétá“ s ostatními smysly – parfuméři a značky vůní tuto propojenost aktivně využívají a nabízejí nám nápovědy skrze barvy, zvuky, chutě či dokonce hmatové vjemy.

Někteří badatelé se domnívají, že synestézie není jen náhodným překrýváním mozkových signálů, ale vedlejším produktem dětských setkání s abstraktními pojmy. Odtud pramení barevná písmena a čísla, mentální číselné osy (mnozí si myslí, že je mají jen oni, ve skutečnosti jsou běžné), a u těch, kdo se brzy učili hudbě, i vizualizace zvuků.

Souhra vůní a barev je možná nejzřetelnější – vychází z přímých asociací: pomeranče voní oranžově, jahody červeně. Parfémový průmysl tomu dlouho vzdoroval, držel si roli symbolu společenského postavení a elegance. Nakonec však podlehl hravé barevnosti a dnes najdeme na pultech flakony ve všech myslitelných odstínech. Často tu funguje princip souladu mezi formou a obsahem: podvědomě nás uspokojuje, když vůně odpovídá barvě, kterou flakon a obal naznačují.

Někteří se ale nebojí pravidla porušit. Často zmiňuji Diesel Green – zelená barva kapaliny i design flakonu jasně deklarují „zelenost“, zatímco vůně je kořenitě dřevitě květinová, což vytváří fascinující disonanci: „Jak neobvyklá zelená vůně.“ Podobného efektu dosáhl Mugler Angel se svou modrou hvězdou.

Ještě zajímavější je, když parfuméři interpretují abstraktnější barvy, jako je černá nebo třeba zlatá. Zajímavé je, že i poměrně abstraktní ingredience bez jasné vazby na přírodní objekty mají v myslích parfumérů často svou „barvu“: některá pižma jsou vnímána jako béžová, šedá nebo fialová; některé aldehydy jako průsvitně bledě modré a podobně.

Propojení zvuku a vůně inspirovalo nejednu parfémovou značku – téma se objevuje v kompozicích L'Orchestre Parfum, Jusbox, Music de Parfum, Ephemera by Unsound a mnoha dalších. Mnoho známých hudebníků se hlásí ke své lásce k vůním a dokonce vydávají vlastní parfémy (na Fragrantice najdete o parfémech Rammstein téměř tolik článků jako o Guerlainu).

Propojení zvuku a vůně se odráží i v parfémové terminologii: tóny, akordy a další pojmy – vše převzaté ze slavné Piesseho „parfémové stupnice“. Není tajemstvím, že mnoho parfumérů a osobností z oboru má k hudbě blízko: někteří jsou profesionální klavíristé, jiní hrají na kontrabas v jazzových kapelách, zpívají operu, DJují nebo vášnivě sbírají hudbu. Často cituji Sophii Grojsman: tvorba parfému a skládání hudby jsou v podstatě stejný proces.

Stejně časté jsou i paralely s chutí. Už přes tři desetiletí zaujímají gurmánské vůně významný podíl na trhu a jedlé tóny (citrusy, ovoce a bobule, bylinky a koření) se objevují v naprosté většině kompozic. Některé žánry, například chypré, si záměrně pohrávají s kontrastem jedlého a nejedlého a baví náš mozek, když se snaží rozhodnout, zda je něco k jídlu.

Sladkost v parfémech vzniká pomocí ethylmaltolu, furaneolu a dalších látek, ačkoli sladce může vonět řada ingrediencí. Mně osobně připadají sladké ionony – možná pro jejich malinovou asociaci – ale názory se různí.

Kyselost je také poměrně přímočará: citrusové vůně a ovocno-jahodové akordy zpravidla voní kysele, nejčastěji kvůli přítomnosti volných kyselin. Bez nich je těžké dosáhnout opravdu přesvědčivého a realistického ovocného profilu. V parfumerii se používají střídmě, často se jim raději úplně vyhneme, zatímco hyperrealismus tohoto typu je doménou spíš aromatářů.

Slanost je dnes velmi žádaná díky trendu minerálních vůní. Slané mořské akvatické akordy se obvykle staví na salicylátech a kašmeranu. V legendárním Sel de Vetiver od The Different Company vytvořila Celine Ellena slaný akcent pomocí esenciálního oleje z libečku. Některé ketony mají výrazné rostlinné nebo až houbové nuance, které lze někdy vytvarovat do slaného dojmu.

Hořkost je už složitější, stejně jako hořká chuť sama: v přírodě signalizuje něco nejedlého nebo potenciálně nebezpečného. Člověk má asi čtyřicet typů receptorů pro hořkou chuť, ale rozeznat je od sebe je téměř nemožné. Ve vůních jsou fenoly (thymol, krezol) často vnímány jako hořké – dávají tymiánu, narcisu, dubovému mechu a tím i klasickým chypre kompozicím jejich charakteristickou ostrost. Také kafrové byliny, zejména pelyněk, působí hořce. Mým osobním etalonem hořkosti v parfumerii je esenciální olej z thuje obrovské – intenzivní, jazyk otupující hořkost se zvláštní sladkou dochutí, připomínající difenhydramin.

A nakonec několik slov o dotyku. Vůně často dokážou překvapivě přesně navodit pocit textury: některé působí vyloženě hladce, jiné drsně, některé nadýchaně, jiné jako by měly žebrovaný povrch. Pudrový akord například evokuje jasný pocit sypkého, suchého prášku. Podobný efekt najdeme i u květin, jako je mimóza nebo hloh. Takové efekty často vyniknou v kontrastu: například přidání nepatrného množství kumarinu a anýzového aldehydu do klasické lesklé, hladké kolínské může náhle navodit dojem hrubé látky nebo reliéfního papíru.

Určitě si vzpomenete na chvíle, kdy ve vás vůně vyvolaly „mezismyslové“ vjemy – podělte se o svůj nejneobvyklejší zážitek!