Dlouholetí čtenáři vědí, že Acqua Di Parma patří mezi mé vůbec nejoblíbenější značky. Zejména v posledním desetiletí se jí dařilo neustále nacházet onu zlatou střední cestu mezi širokou přitažlivostí a odvážným posouváním hranic (většinou prostřednictvím jedinečných způsobů, jak navodit pocit svěžesti bez přílišných klišé). Když jsem nedávno psal o Colonia Il Profumo ("the", nikoli číslo dvě), měl jsem pocit, že značka vychází vstříc těm, kdo touží po větší výdrži, ale přitom chtějí zachovat stejný voňavý rukopis své klasiky. Kromě výdrže se nezměnilo téměř nic. Což dává smysl – je to vlajková vůně firmy, a vlastně jeden z vůdčích příkladů celého žánru kolínských vod. Kdyby někdy mimozemšťané potřebovali úvod do naší kolektivní parfémové historie, byla by to právě tahle vůně.
S jistým zklamáním ale musím říct, že Acqua Di Parma zvolila stejný přístup i u tří nejnovějších vůní „La Riserva“ – tedy prodloužit výdrž na kůži i ve vzduchu, aniž by se narušilo jejich základní DNA. Zklamání pramení z toho, že pyramidy Mirto di Panarea La Riserva, Fico di Amalfi La Riserva a Arancia di Capri La Riserva se sice oproti původním Mirto di Panarea, Fico di Amalfi a Arancia di Capri dost proměnily – u myrty přibyly levandule, šalvěj a myrha, u fíku kosatec a pestřejší jantarové tóny, u pomeranče bazalka, rozmarýn, sůl, krvavý pomeranč a opět více jantaru. Znělo to slibně, jako by tyto permutace měly proměnit nejen vůně, ale i emoce, které vyvolávají.
Moje zkušenost je ale taková, že i když se profily posunuly, jde o posuny velmi malé a celkem generické. Každá z vůní je teď trochu hlubší, dřevitější a ambrovější – přesně podle průmyslové šablony posledních třiceti let – a ano, vydrží déle. V podstatě jde o „intenzivní“ flankery původní trojice, které voní i fungují přesně tak, jak byste od takových intenzivních verzí čekali, včetně obvyklého stylistického doprovodu.
Náznak „lepkavého fougère“ v novém Mirtu není ani příliš lepkavý, ani příliš fougère, kosatec ve Ficu téměř nevynikne a Arancia sice přináší šťavnatě svěží tón, typický pro 20. léta, ale v porovnání s opravdu pozoruhodnou limitkou Arancia La Spugnatura jde spíš o downgrade. V reálném čase tyto ornamenty znamenají, že Mirto di Panarea La Riserva voní hřejivěji a ambrověji než původní jiskřivá hravost, Fico di Amalfi La Riserva je zelenější a ambrovější než původní broskvově-jogurtová hebkost a Arancia di Capri La Riserva, možná nejlepší z této trojice, působí zraleji, hlouběji a – jak už tušíte – opět ambrověji.
Rozhodně to nejsou špatné vůně! Jen to prostě není ta vzrušující novinka, v kterou jsem doufal. „La Riserva“ jsou prodloužené verze svých starších předobrazů, navržené pro dnešního zákazníka, který ve svém parfému hledá pocit síly – a s tím i nezbytnou temnotu, která k této designové výzvě patří.
