Libertine Neroli od Francesca Bianchi: Pokušení síly
Recenze parfému

od Alex (Sane-Witch) Osipov
05/12/24 05:20:01

Ach, jaká úžasná výzva mě čekala se značkou, vůní a názvem!
Ale zdolal jsem je a mám ze svého vítězství velkou radost.
Tady je návod, jak se to stalo.

Franchesca Bianchi

Francesca Bianchi je jednou z nejzajímavějších značek na evropské niche scéně. Tato v Amsterdamu usazená Italka - již více než výmluvná kombinace uzemněné jižanské tradice a kontrakulturní severské výstřednosti - má ve světě parfémů zjevně co říct.

Není povrchní, nehoní se za trendy a je jiná než ostatní. Toho si nesmírně vážím. Bez ohledu na komerční zisk, který umění přináší, naprosto miluji, když z něj nejsou cítit peníze, ale poslání, nespoutané sebevyjádření tvůrčí osobnosti – když se zdá, že dotyčný by svou práci dělal, i kdyby nebyla výdělečná, prostě proto, že ji miluje víc než cokoli jiného v životě. Přesně takový dojem mám z Bianchi: svou práci nedělá jako byznys, ale jako zálibu.

A tady je první kámen úrazu: to, co dělá, se mi absolutně nelíbí.

Přesněji řečeno, dokážu ocenit kvalitu její práce, ale sám bych ji nikdy nenosil. Francesci těžké, sladké, kořeněné, pryskyřičné vůně nejsou mým šálkem čaje. Ale protože ta práce je opravdu dobrá, chtěl jsem vystopovat a zahnat do kouta někoho z jejího stáda – ne pro obživu, ale pro vítězství. Když jste lovcem a zároveň kořistí (protože ve skutečnosti lovíte své vlastní vnímání), je to velmi uspokojující úsilí.

Očichal jsem všechny Bianchi vůně a byl jsem si téměř jistý, že si nikdo z nás nebude rozumět, když konečně došlo ke spojení – s něčím, co by mě nikdy předtím nenapadlo.

Protože - druhý kámen úrazu - absolutně nesnáším neroli.

Je to pro mě jedna z nejvlezlejších, nejnaléhavějších, nejnudnějších a nejbanálnějších not v čichové paletě, jedna z těch, se kterými nějak všichni pracují stejně.

Jediná role, kterou jsem ochotný mu přisoudit, je vedlejší role v tradičním středomořském akordu. I pak by ale měla raději stát ve třetí řadě a jen otevírat ústa, ani se nesnažit zpívat.

A pak jsem narazil na Libertine Neroli a uvědomil si, že se mi líbí název... a o chvíli později, že se mi velmi líbí i vůně.

Libertine totiž odkazuje na svobodomyslného člověka a libertinismus je také filosofie, která si získala širokou oblibu ve Francii v 18. století (úrodná doba, kdy se tam šířilo mnoho myšlenek!) Spojovala náboženskou svobodomyslnost s extrémním hédonismem a svobodou od zásad uznávané morálky.

Jan Kalvín od René Boyvina

Říká se, že tento termín jako první vymyslel Jan Kalvín. Kalvín věřil, že církevní normy chování by měly být ve společnosti všeobecně a násilně zavedeny. Věřil také, že každý nebezpečný, vzpurný libertin by měl být tvrdě potrestán. Libertinismus v podstatě představuje formu společenského protestu, který se projevuje jako sexuální a smyslová svoboda. Je to pojem, kterého se tradiční společnosti bojí jako ohně. Už jen samotný vznik filozofického proudu prosazujícího osobní sebeurčení a seberegulaci vyvolává rozruch mezi masami, které se obávají, že tento bájný "někdo", jemuž je dána svoboda, se okamžitě uchýlí k vraždění, mučení a okrádání poctivých prostých lidí – vždyť k čemu jinému je svoboda, když ne ke zhýralosti? Tato úvaha prozrazuje více o potlačovaných pudech samotného obyčejného člověka než... ale nezabývejme se chmurnými aspekty.

Za ztělesnění libertinství v literatuře je považován epistolární román Nebezpečné známosti Pierra Choderlose de Laclose, vydaný v roce 1782. Pochopitelně ho málokdo četl, a tak si málokdo uvědomuje, že jde vlastně o moralistní, obžalovací tragédii, v níž všechny hlavní postavy buď zemřou, nebo zneuctěné a znetvořené někam prchají.

Mnohem známější je hra Christophera Hamptona z roku 1985, kterou do slavného filmu adaptoval Stephen Frears. Ta inspirovala řadu vynikajících divadelních inscenací.

Toto drama postav je skutečně zlatým dolem pro zkušené herce a skvělým začátkem pro dvojici nezkušených, ale nadějných a okouzlujících. Při sledování dobře zahraných Les Liaisons Dangereuses si člověk nevychutnává ani tak otázku forem násilí a hranic svobody, jako spíše motivace silných osobností a jejich realizaci v lahodném prostředí francouzského věku elegance.

Klasická londýnská inscenace Královské shakespearovské společnosti s Alanem Rickmanem a Lindsay Duncanovou byla pravděpodobně velmi dobrá, ale zdá se mi poněkud bezbarvá, možná kvůli plochému a nedostatečně výraznému hereckému stylu té doby.

Verze Josie Rourke z roku 2016 se mi však líbí zejména scénografií i provedením.

Inscenace je skutečně velmi krásná. Bál jsem se, že hra bude zmodernizovaná: plakát s herci v civilu mě zmátl, ale zapomněl jsem, že v anglickém repertoárovém divadle se výtvarníkova práce nikdy "neodhaluje" až do premiéry. Moje záliba v kostýmních dramatech byla zcela uspokojena: výtvarník vystihl ducha a siluetu předrevoluční Francie, ale nesnažil se kopírovat kostýmy a interiéry, naopak je mistrně vyfantazíroval. Všechny ty živé svíce, tlumená paleta, zaprášená, chladně teplá zeleň, ústřicové, brusinkové, kaštanové tóny; atmosféra starého, staletého, ale ne příliš zabydleného domu, z něhož se zřejmě bude třeba brzy vystěhovat, s obrazy opřenými o stěny, popraskanou omítkou, nábytkem pokrytým pavučinami a lidmi, kteří vytvářejí iluzi zachovalosti, ale nejsou schopni zastavit ani blížící se hrůzu, ani Valmonta.

A obzvlášť dobré jsou lví, velkolepé, elegantní a vznešené výkony hlavní dvojice - Janet McTeer a Dominica Westa -, která s lehkostí přechází z komedie do tragédie a zpět.

Velmi úspěšně si dokážu představit oba tyto dravce v klasickém hořkém špiritusu Libertine Neroli.

Rád zkoumám profil chypre, v jehož srdci jsou umístěny různé sólové květiny. Ukazuje se, že neroli se k tomuto profilu výjimečně hodí. Je však důležité si uvědomit, že výsledná vůně je skutečně autoritativní, dominantní, náročná a "právoplatná" jako tyto postavy. Může vyvolávat strach, nenávist i neodolatelnou přitažlivost. Je nepochybně velmi sexuální - téma vhodné pro libertinage - protože vyvolává dvě nepříjemné, a dokonce děsivé otázky: o překračování hranic obvyklého (nebo povoleného) a o moci/podřízení se. Ne, na vanilkové a sentimentální věci můžete hned zapomenout.

Takto radikální charakter vůně je dán kontrastem mezi hořkými a sladkými chutěmi (řekl bych velmi hořkými a až přehnaně sladkými) a chladem a horkem. Neroli, jak už bylo zmíněno, je ve své podstatě mazlavě sladká. Bianchi tuto sladkost nemilosrdně potlačuje nejprve citrusově-listnatou hořkostí petitgrainu a trpkostí bergamotu, poté kafrovitým listem pelargonie a nakonec prudkou dávkou dubového mechu – s kalkulací, že vzpurný hořký pomeranč nebude možné zcela zabít a boj bude pokračovat od začátku až do konce tohoto opusu. Kompozice je tak dokonale vyvážená, že nepůsobí jako ošklivá rvačka, ale jako agresivní a virtuózně provedený balet.

Další kontrast Libertine Neroli je mezi mastným, olejovitým kořenem kosatce a hranatým, pichlavým chyprovým základem; dává vyniknout živočišným tónům základu, lascivně rozmazaným ve sladkých pryskyřicích, ale alespoň ne utopeným v nich.

Tyto kontrasty také vysvětlují teplotní výkyvy: vůně se zdá být někdy horká, někdy studená... ale většinou horká i studená zároveň. Zdá se, že neustále vnitřně vře, ale ne mučivě, jako když je duše zmítána neslučitelnými impulsy. Je to spíš docela basově těžké mručení, protože z toho vření vyvěrá síla nasycené šelmy, která nepotřebuje, aby ji někde naléhavě a horečně šplouchalo.

Je v tom vskutku cosi alchymistického.
A ano, pro mě je to další velmi teatrální vůně.

My, herci, jsme nevyhnutelně pozorovateli lidské povahy. Dvě Merteuily, Janet McTeer u Rourka a Glenn Close u Frearse, demonstrují dva diametrálně odlišné přístupy k řemeslu a výstavbě postavy. Kamera umožňuje akvarelovou hru, detailní záběry a skrývání se před přímým kontaktem s divákem za objektivem; kromě toho člení příběh na emocionálně zvládnutelné kousky – epizody. Na jevišti je třeba udržovat postavu a její svět několik hodin v kuse, v přímém a nepřetržitém kontaktu s desítkami a stovkami živých lidí, a vyprávět život postavy dostatečně živě a silně, aby oslovil i poslední řadu v sále.

Libertine Neroli by se k Merteuil Glenn Close kategoricky nehodila: pro ni by byla zapotřebí nějaká klasická vícekvětá vůně Guerlain, jako je Jardin de Bagatelle, která by její lehkonohou dravou ptačí povahu nezdůrazňovala, ale maskovala či stínovala. Ale na McTeer Merteuil, s její podstatnou suchou lví kvalitou, by se hodila báječně.

Totéž lze říci o Valmontsovi: na Westa by byl výjimečně dobrý, ale pro Malkoviche bych dal přednost... řekněme Jickymu, zejména v jeho moderní verzi ze sbírky Les Legendaires.