Vůně a osobní kožní chemie: Mýtus, nebo realita?
Sloupce

od Elena Vosnaki
11/16/23 03:02:51

Někdy jsou diskuse o parfémech, jako například na našem fóru Fragrantica, příležitostí odhalit zajímavé detaily, které nejsou spotřebitelům sdělovány, protože je parfémový průmysl vůbec nepropaguje.

Jedním z takových případů byla tato diskuse, kde nám jeden z našich čtenářů dal podnět a je důvodem, proč píšu, spolu s dotazem jiného, který inspiroval název mého článku.

Vcházím do kanceláře své manažerky. Obvykle nosí těžké květinové směrem k orientu, v poslední době nosí různé verze Libre Le Parfum Yves Saint Laurent.

Dnes voněla něčím jiným. Sladší, velmi příjemná (sladké vůně jí sluší) a s kořeněným nádechem. Samozřejmě jsem se jí zeptal, řekla, že La Nuit Trésor Lancôme, ale nevím, kterou. Obvykle dává přednost "těžkým" verzím (ať už je na flakonu napsáno cokoli - elixir, intense atd.). Má tahle vůně v sobě takový kořeněný prvek; nevím...

Přiznám se, že takováto přiznání mě osobně vždycky vzrušují, jak si nakonec utváříme své představy a vnímání vůní obecně. A tak jsem se rovnou zeptala: Tak jak přesně jí "sedí"? Kdybyste tu vůni cítil v místnosti, nebyla by stejně dobrá? Abych vysvětlila, proč se ptám, zajímalo by mě, jestli "vyhovuje" je zhuštěním spojení obraz-vůně-asociace, nebo něco úplně jiného?" 

Byl vskutku trochu zmatený. Ale za pár dní přišel s čichovým odhalením, které může být jedině objektivní pravdou.

Záhada kolem kořeněného prvku La Nuit Trésor Lancôme, který, jak se ukázalo, vůbec nepatří Tresoru, byla vyřešena. Viděl jsem to později během dne, když jsem se vrátil do její kanceláře. Kromě její vlastní vůně byl v kanceláři i tyčinkový difuzér s tyčinkami a vůní Dark Amber od Zara Home.

Aha... tady to máte.

Jiný člen nám na základě výše uvedené události napsal následující:

V kanceláři mé nadřízené několik dní voněla kořeněná mangová vůně s příměsí santalového dřeva. Říkala jsem si, odvážná volba vůně, sedne mu. No, pak jsem si uvědomila, že je to taková tyčinková vůně do domácího difuzéru...

Nechme to na chvíli stranou a vrátíme se k tomu zase o kousek dál. Přejděme k něčemu, co jsme všichni zažili a známe až příliš dobře.

Kolikrát jsme už slyšeli negativní komentáře k parfémům. Bez ohledu na přesnou formulaci jsou vlastně běžné výkřiky pronášené s dramaticky staženým nosem mezi palcem a ukazováčkem. A obvykle se negativní komentáře pohybují mezi "stařenka, sprej na šváby, propocené pánské ponožky" a "kočičí moč" doprovázené naléhavými gesty k otevření okna. Parfémy s pačuli voní "jako hippies" a citrusy "jako čistič záchodů". Vážně? Stačí to na to, abyste si dvakrát rozmysleli, než si znovu užijete svůj voňavý rozmar, a je to účinný způsob, jak v někom zabít lásku k určité vůni, pokud je vyslovena se skutečnou jízlivou zlobou s úmyslem ublížit.

V takových případech se parfém stává znakem s úplně jiným významem. Protože je to jednak maximální urážka, protože zpochybňuje náš vkus na základě velmi osobního výběru, který má vyjadřovat naši osobnost, ale také je to něco, co nelze vzít zpět, protože vůně nás prostupuje s každým vdechnutím, takže se dá říct jen málo, pokud vůbec... Když se však jedná o tutéž vůni, která byla chválena při jiných příležitostech nebo jinými lidmi, začíná to být celé matoucí.

Kromě možných (a častých) mocenských her, které nesouvisejí ani tak s čichovým dojmem, jako spíše s odporem k osobě, jíž je negativní komentář adresován, existují nějaké specifické faktory, které způsobují, že stejná vůně voní na různých lidech různě? Existuje "osobní chemie"?

Odpověď zní, že za působení alkoholické vůně na kůži (a nikoli na oblečení, kde vše působí stejně) jsou zodpovědné dva hlavní faktory: tělesná teplota a mastnota/suchost pokožky. To vysvětluje rozdíl v působení stejné vůně na ženy a muže: muži mají obvykle vyšší teplotu a o něco mastnější pokožku, i když ne vždy a ve všech případech. Proto jsou vůně na mužích výraznější (kvůli těkavosti molekul v teple) a mohou vydržet déle (díky spojení s kožním mazem, který drží těžší, méně těkavé molekuly ještě déle).

Kromě toho má kyselost pokožky hodně společného s hormonálním profilem člověka (v kombinaci s jeho pravidelnou stravou) a je také geneticky vázána. V úvahu je třeba vzít i údajnou přirozenou tendenci světlejších a sušších odstínů pleti mít v epidermis viditelná jemnější zrnka pórů (a tedy nižší procento kožního mazu, které se na této epidermis objevuje). Proto se zdá, že tmavší a/nebo mastnější pleť lépe uchovává vůni, zatímco světlejší tóny mohou mít prospěch z koncentrace složek ve formátu Eau de Parfum, protože nebudou mít tolik kožního mazu, který by s nimi mohl interagovat. Alespoň tak zní oblíbená teorie.

Nicméně si musíme uvědomit, že takzvaná kyselost není něco neurčitého, měří se vědecky pomocí takzvaného pH (tj. potenciálu vodíku). Jedná se o záporný desetinný logaritmus hydroxonových kationtů v roztoku. Může nabývat hodnot od 0 do 14, tedy od kyselého po zásaditý. Index 0-7 tedy znamená kyselý roztok, zatímco 7-14 znamená zásaditý roztok. Pro názornost uveďme, že žaludeční šťáva má hodnotu 1,5 a ocet 2,9, zatímco káva 5 (všechny tři jsou tedy kyseliny). Lidská krev má hodnotu kolem 7,4 (většinou neutrální) a mýdlo se pohybuje v rozmezí 9-10 (silně zásadité), zatímco bělidlo má hodnotu 12 a nemusím snad rozepisovat, jaký má vliv na pokožku.

Měření pH, tj. kyselost-alkalita na kůži, konkrétně v rohové vrstvě, se běžně pohybuje v rozmezí 4,5 až 5,5, tj. mírně kyselé, což je strukturováno tak, aby se udržoval kožní mikrobiom: nezbytné bakterie, plísně a mikroorganismy, které nás udržují zdravé, spolu s vylučováním kožního mazu, potu z potních žláz a lymfatických tekutin. V době, kdy se narodíme, má naše pokožka neutrální pH, přibližně 7, což ji činí velmi zranitelnou, ale rychle se přikloní k mírně kyselému, což přispívá k potřebnému mikrobiomu.

Mastnější pleť má tendenci přiklánět se spíše ke kyselejšímu, zatímco suchá (a obsedantní používání mýdel a čisticích prostředků) způsobuje, že se pleť podobá spíše zásaditému profilu, přičemž samozřejmě stále zůstává v rozmezí zdravých hodnot. Výrazná odchylka v indexu kyselosti a zásaditosti u naší pleti tedy není něčím běžným, co by ospravedlňovalo výrazné odlišení vůní na nás, ale něčím, co by nás poslalo rovnou k dermatologovi nebo na pohotovost nemocnice s chemickými popáleninami!

Zabývejme se však také rozšířenou teorií o vlivu pigmentace pokožky na působení našich vůní. Přijatá "moudrost" nějakou dobu tvrdila, že hlubší, na melanin bohatší tóny pokožky zřejmě zjemňují hutnější nebo kořeněné vůně, zatímco světlejší tóny pokožky způsobují, že stejná vůně je silnější a nepříjemnější než obvykle. Možná jste tedy slyšeli, že kosmetičky doporučují brunetkám orientální/ambrové nebo hutné tropické květinové vůně, zatímco přírodním blondýnkám jsou vyhrazeny lehčí květinové a ovocné vznosné vůně. Je to však pravda? Vkus samozřejmě není omezen barvou naší pleti. Přesto je to něco, co parfumérské společnosti, které se dnes zaměřují na rozmanité a multikulturní populace (což je na hony vzdálené realitě počátku 20. století, kdy se podobné teorie začaly formulovat s poněkud rasistickým pozadím v pozadí a s minimalizovaným rozptylem obyvatelstva jiných etnických skupin), berou velmi vážně. Jednotné vnímání ze strany kupujícího je velmi důležité, pokud jde o komerčnost spotřebitelů, a to platí jak pro mainstreamové značky, tak pro značky niche. Výrobek, který je cítit tak odlišně od pleti, nebo kontrastně příjemně a nepříjemně od pleti, nemůže na trhu přežít. Homogenita je žádoucí vlastností. Aby se parfém prodával, musí vždy příjemně a stabilně vonět.

Navíc rozpoznatelnost parfémů je něco, co máme empiricky ověřeno. "Ty máš na sobě ten parfém!" nebo "Poznal jsem její parfém, někdo ho měl v kině" nebo "On má vždycky na sobě tu kolínskou, zanechává charakteristickou stopu, vím, že tu byl." Tato jiskra okamžitého rozpoznání pomáhá upevnit značku a je rozhodující pro vytvoření bestselleru na trhu. Prodalo by se tolik lahviček La Vie Est Belle, Aventus nebo Armani Code, kdyby nebyly spontánně a snadno rozpoznatelné ve vzduchu?

Často jsme však také slyšeli komentář "na tobě to voní tak jinak" nebo "tobě to sluší, ale mně ne".

Posledně jmenovaný slovní obrat je nesmírně častý, ale obvykle jde o elegantní způsob, jak říci, že bychom si danou vůni nikdy nevzali na sebe. Něco v nás kope a není to naše kůže samotná, ale naše estetické vnímání vůně; je to náš nos, který má námitky.

Existuje ještě jeden důvod, něco, co se příliš nepřiznává, ale děje se to neustále.

Ten má dva hlavní směry.

Někdo zalhal, když se ho zeptali, jaký parfém má na sobě. Možná záměrně, aby se o něj nemusel dělit s ostatními, nebo ze stydlivosti, protože jde o neznámou značku, "typ" napodobující parfém (který je stejně olfaktoricky odlišitelný), nebo proto, že se chce vyhnout tomu, aby vypadal elitářsky, pokud nosí něco příliš sofistikovaného/drahého.

Někteří nositelé parfémů s dobrými úmysly jsou však sami zmatení! V dnešní době, kdy existuje 61 souběžných verzí JEDNÉ vůně (stačí se podívat například na Gaultierův Classique) s drobnými odchylkami v názvech, to není vůbec nic neobvyklého...

Jak tedy všechny tyto teorie vůbec vznikly?

Na začátku 20. století se něco takového jako rozlišování podle jednotlivce a nabízení vybraných "typů" parfémů, protože údajně lépe působí na tu či onu pleť, zdálo být novátorské. Domy jako Jean Patou měly kategorizovanou nabídku vůní. Ani ostatní domy se však nenechaly uchlácholit zvráceně okouzlující myšlenkou, že vaše genetická DNA bude nějakým způsobem hrát roli při výběru vůně, čímž se váš výběr stane "jedinečněji vaším".

Guerlain, historický dům, který oslovoval především tehdejší buržoazii, byl jedním z nich. Měšťané té doby neměli osobního parfuméra, který by jim dělal personalizované zakázky, jako to mívali aristokraté v dřívějších dobách. Parfémy se na počátku 20. století staly komerčním produktem pro masy střední třídy. V roce 1937 se v ženských časopisech objevily ilustrace od Darcyho, které vychvalovaly výrobky francouzského domu s vysoce symbolickými barevnými kombinacemi, které se hodily jak k parfému, tak k jejich rtěnce! Guerlain měl samozřejmě historii výroby barevné kosmetiky. Navíc sladění rtěnky s barvou vlasů (a následně i s barvou pleti v dobách, kdy barvení vlasů nebylo v kurzu) je osvědčenou tradicí.

Ale byla to jiná okolnost, která přivedla do popředí teorii diferencované vůně v závislosti na daném odstínu pleti. Týká se vůně Chanel No. 5 a amerických vojáků, kteří ji po osvobození Francie přivezli na americkou půdu.

foto Casablanca77 na Fragram.es

Když se tak stalo, prominentní francouzský parfém se ocitl ve svém rodišti v limbu. Coco Chanel se jen stěží vyhnula ponížení v podobě ostříhání hlavy a veřejného zostuzení po svém válečném milostném poměru s německým nacistickým důstojníkem a práva na její parfémy se jí v té době vymkla z rukou. Na americké půdě se parfémy začaly prodávat počátkem padesátých let 20. století, a to díky výrobě v továrně Chanel v New Jersey. Prodávaly se na čerpacích stanicích americké armády spolu s balenou rajčatovou šťávou v plechovce. Žádný větší půvab se nekonal.

Když si to uvědomili bratři Wertheimerové, rodina, která dodnes vlastní práva na parfémy Chanel a značku obecně, rychle zjednali nápravu.

Prohlášení Marilyn Monroe z dubna 1952 v časopise Life o tom, že nosí Chanel No. 5 do postele (nenaznačovala nic jiného, ale nechtěla být skandální, protože vyprávěla anekdotu o tom, jak se k ní muži chovali), odstartovalo mystiku, přitažlivost a žádanost této vůně.

V mezidobí do 70. let 20. století podle Tilar Mazzeo vyvolalo šílenství po této konkrétní vůni a snaha vyzdvihnout ji v kolektivním podvědomí marketing značky, který instruoval prodavačky, aby říkaly, že se liší kůže od kůže, že se tak stává jedinečnou, něčím, co je výhradně vlastní každé ženě. Padne jim jako ulitá, jako šitá na míru.

V sedmdesátých letech se francouzská značka obrátila na velmi francouzskou osobnost, a sice Catherine Deneuve, tehdy tvář Marianne, poprsí představující francouzskou republiku; jinými slovy, nejfrancouzštější z Francouzek. Je nesmírně zajímavé, že tato kampaň byla zaměřena výhradně na americké publikum. Eskymákům se přece neprodává led a kravám mléko.

Liší se nakonec Chanel No.5 od pleti k pleti? Vzhledem k tomu, že je tak rozpoznatelná, pravděpodobně ne.

Jak jednou Oprah vysvětlil přítel a kolega Chandler Burr: "Chanel N°5 zůstal nositelnější než většina starých parfémů, ale stále je na něm vidět jeho věk. To není argument proti němu. Ve skutečnosti je to právě naopak. V N°5 je královská korektnost, kterou ve vůni Comme des Garçons nenajdete, a v Comme je ostrost nebo odvaha, kterou v N°5 nenajdete. Pokud rozumíte tomu, co sdělujete s jednou nebo druhou vůní."

A pak tu máme spontánní reakce laiků, kdy chybí znalost parfémové minulosti a dlouhých stínů historie, které ovlivňují naše vnímání.

Mladý muž píše v diskusi nenuceně:

"Procházel jsem kolem letištního duty free a rozhodl jsem se přivonět si k několika parfémům, o kterých jsem věděl, že jsou populární, ale které jsem nikdy nezkoušel. Náhodou jsem si vybral Chanel Gabrielle a připadal mi nádherný. Řekl bych, že je to skvělá vůně pro ženy na jaro/léto. Doporučil bych ji každé ženě, která má ráda Marc Jacob Daisy, ale chce trochu změnit tempo.
Pak jsem si vzal Chanel No. 5. Nechci se pouštět do nechutných řečí, ale první, co mě napadlo, když jsem si ji nastříkal, byla moč. Ten zápach, když jste na letním festivalu a máte tam ty dost nevyhovující pisoáry a ten zápach visí ve vzduchu. Na nic jiného jsem při čichání Chanel No. 5 nemyslel. Opravdu se to ženám líbí?"

Možná je každá pleť přece jen "jedinečná" z jiného důvodu, který vystihuje to, co jsme si řekli na začátku článku. Shromažďuje a shrnuje získané vůně, které pramení z používání výrobků stejně jako z každodenního života. Představuji si, že to souvisí s pracovním prostředím, ne každý je stejný, když chodíte celý den ve výfukových plynech vs. když pracujete z domova nebo se potíte v posilovnách, máte kolem sebe vlastní auru. Stejní lidé kouří, ať už pijí, pokud někdo užívá léky, u kterých bylo zjištěno, že mění tělesný pach (například anekdotické léky na chemoterapii k tomu mají tendenci), pokud je diagnostikovaná hormonální nerovnováha, pokud lidé jedí jídlo s velkým množstvím koření, pokud někdo vařil v kuchyni a neměl čas si umýt vlasy.... Je to všelijaké. Všechny tyto postupy a stavy zanechávají určitý čichový otisk, ať už ho chceme přijmout, nebo ne. Samozřejmě to není až TAK dramatický rozdíl, protože většina z nás stejně něco z výše uvedeného dělá.

Navíc je tu ještě toto. Na kůži a oblečení máme tendenci hromadit měsíce složky z utilitárních produktů. Máme například pižma na praní a změkčovače tkanin, která se téměř NIKDY nesmyjí, protože jsou na začátku hydrofobní. Při chemické analýze jsou zjištěny až po měsících.

Problematika je ještě složitější. Použití známého, na trhu dobře prodejného vzorce vůně, "obnaženého na kost", je osvědčenou metodou, díky níž funkční výrobky pro domácnost vypadají pro běžného spotřebitele známě a spolehlivě. Průměrný spotřebitel obvykle nedokáže přesně určit, co mu připadá tak povědomé, když si izolovaně přičichne k ingrediencím nebo základnímu akordu, a asociace působí opačně, když je v rozporu s původní inspirací.

Proto se historické parfémy jako Shalimar od Guerlaina stávají v mysli vůní přebalování kojenců (někdy "zašpiněné pleny"), Flower od Kenza voní jako "zatuchlý pokojový deodorant v obchodním domě se spodním prádlem" a váš generický čistič toalet voní jako klon Davidoff Cool Water. Pine Sol je ve Spojených státech typickou referencí pro svěží borovicové vůně, a právě proto americká veřejnost, s výjimkou osob latinskoamerického původu, které mají jiné kulturní reference, nereaguje dobře na svěží jehličnaté vůně, jako je italská trvalka Pino Silvestre. Citronovou vůni pro parfémy "ničí" oblíbený sprej na nábytek Pledge nebo běžné tekutiny na nádobí, a to navzdory osvěžující vůni, kterou nese klasická citrusová a bylinná receptura kolínské vody.

Kolik takových přidaných vůní asi nosíme s sebou? Nemluvě o nesčetném množství výrobků osobní hygieny: deodorantů do podpaží, sprchových gelů, kondicionérů a přípravků na úpravu vlasů, krémů na holení, tělových mlék, make-upů s ovocnými nebo voskovými vůněmi, laků na vlasy s intenzivními pižmovými vůněmi a mnoha dalších... Kromě toho některé parfémové aromasyntetiky a vonné "báze" vydrží věčně a jsou vyvinuty právě pro svou houževnatost a rozptyl, například Ambermax, dihydromyrcenol, undercavertol, akord cassis zpopularizovaný v 80. a na počátku 90. let 20. století...

A přitom je vědecky prokázáno, že čím více používáme deodorant v podpaží, tím více zabíjíme "dobré" bakterie kožního mikrobiomu a tím více se bez tohoto přípravku neobejdeme! (Výzkum využívá dvě skupiny s různým složením výrobků pro deodeorant a antiperspirant a kontrolní skupinu, která deodorant vůbec nepoužívá). Na oltář deodorizace na sebe klademe další pachy, aniž bychom o tom přemýšleli.

Jak moc tedy osobní chemie ovlivňuje naši vůni a jak moc je to "osobnost", naší pokožky?

Jak došel náš Mat k závěru, když zjistil, jak se vůně zhoršuje, obecně když se vůně "vyvíjí na každém člověku jinak" a když se mění šarže od šarže, je to spíše technická nevýhoda než zjevná výhoda, jak se často prezentuje. A rozhodně to nijak nesouvisí s přítomností přírodních složek ve složení.

Nakonec jsme všichni lidé, stvořeni ze žluči a potu, v našich střevech se paří prospěšné bakterie, v naší kůži se rozkládají bílkoviny na laktony a mikroorganismy se množí s každým vlažným stavem, který stoupá, jsme sami o sobě úžasnou chemickou laboratoří. Nemusíme se tedy příliš stresovat, přijetí lidského pachu je začátkem lásky k lidem i k sobě samým. Misantrop primárně nemiluje lidský pach, jak nás naučil Parfém, příběh vraha. Je to starý reflex, našeho plazího mozku, rozpoznávat a přijímat druhé na základě důvěrnosti a neohroženosti jejich osobního pachu.

Pro ty, kteří mají rádi organizovaný přístup k tomu, jak najít svou charakteristickou vůni nebo si užívat svou sbírku vůní, to vše může být komplikovaný proces, nicméně pomáhá zařadit záhadné otázky do úhledných malých škatulek. A čím jsou rozmanitější, tím více vedou k nutkavému testování a odmítání. Ve výsledku se tak zvyšuje šance, že si z dostupných možností vybereme to, co se nám líbí nejvíce, ale zároveň se stáváme frustrovanými a obsedantně kompulzivními. Avšak ti z nás, kteří mají chaotičtější přístup "čert to vem", mohou i nadále nosit to, co chtějí, bez ohledu na to.