Gardénie v zahradě
Přírodní parfémy

od Elena Knezevic
07/31/25 05:00:02

Když jsem byla mladá, toužila jsem po parfému s gardénií. Chtěla jsem nosit ty nádherné, krémové růžičky a udělat z takové pohádkové krásy svůj čichový podpis. Ale podle mých představ o této květině nebylo nic úplně ono: vše, co jsem měla možnost vyzkoušet v rámci skromného rozpočtu a omezené dostupnosti, bylo příliš „parfémové“, a já toužila po samotné přírodě. Je typické, že mladí lidé v parfémech hledají odraz přírody, a to v její jemné podobě. A to je krásné. Skutečné gardénie jsou opravdu lepší než jakýkoliv parfém.

Gardénie rostou v teplých, vlhkých tropech, ale daří se jim i tady v jižní Kalifornii a některé odrůdy nejsou nijak náročné. Teď pěstuji gardénii 'Mystery'; předtím jsem měla stále kvetoucí 'Veitchii'. Jenže o tu jsem se musela opravdu hodně starat. Neměla jsem zkušenosti a nějak jsme si spolu nesedly.

Moje 'Mystery' ke mně přišla téměř náhodou; koupila jsem ji, aniž bych si pořádně přečetla etiketu, a jaká to byla šťastná volba! Voní sladce a v našem suchém klimatu ji ucítíte na deset metrů. Gardénie je pro jižanskou voňavou zahradu naprostou nezbytností. Teď je její čas. Ta moje je ještě miminko, má sotva třicet centimetrů a roste v květináči.

Gardénie 'Mystery' má největší květy, které jsou u nás k dostání – ty moje mají čtyři, někdy i čtyři a půl palce v průměru. Jsou zářivě bílé a vydrží opravdu dlouho. Občas jeden květ ustřihnu a vložím ho do smetanové konvičky, kterou jsem si přivezla z Florencie z jednoho z Fragranze eventů. Je to její jediný účel – držet jediný květ na mém pracovním stole.

Terakota a keramika vůbec jsou ty nejkrásnější a nejpraktičtější nádoby na květiny! Hlína, kterou lidské ruce proměnily v umění, je materiál, který zahřeje u srdce. V takových květináčích rostliny netrpí přehřátím ani nemají „mokré nohy“. A když pro ně nenajdete nový domov (ale poklady jako tyhle si domov vždycky najdou), snadno se jich zbavíte – stačí je rozbít a je hotovo.

Moje 'Mystery' se ukázala být mnohem méně rozmarná než 'Veitchii', kterou jsem měla pět nebo šest let. Listy 'Mystery' jsou tmavší a větší; nežloutnou z naší tvrdé vody, pokud dostávají dobrou zálivku a přihnojování (u mě to bývá koňské krmivo, vojtěška a hovězí hnůj – kdo by to nemiloval? – párkrát do roka v rozumné míře).

Většina tropických rostlin miluje slunce – čím víc, tím líp –, jenže to naše je ostré a postrádá vlhký vzdušný polštář, jaký mají opravdové tropy, třeba na Floridě. Moje kráska proto roste v přefiltrovaném světle, které na ni vrhají stromy kolem květináče. Nejlepší je životodárné ranní slunce z východu a odpoledne úkryt před žárem západního slunce. Je pořád voňavá a její sladká vůně postrádá zelenou, acetonovou ostrost, kterou jsem občas cítila u 'Veitchii' (Le Wild Chantecaille voní přesně tak, s ostrým petitgrainovým úvodem).

Moje 'Mystery' voní jako krém, jako máslová růžička na dortu, lahodně a něžně – to na gardéniích miluji! Voní skoro jako zákusek se šlehačkou, ale bez vanilky. Vůně se rozvíjí stejně jako její pevně stočená, velká poupata, která se spirálovitě otevírají a odhalují silné bílé okvětní plátky. Vůně je hutná a masitá, stejně jako její okvětní lístky. 

Vůně mojí gardénie nemá žádnou indolickou špinavost ani náznak rozkladu; je naprosto okouzlující a nevinná! Houbový tón, pokud ho vůbec chcete hledat, najdete v už uvadajících, zažloutlých květech, když do nich zaboříte nos – a je to svěží vůně holubinky, nic nadpozemského.

Když pracuji nebo se starám o záhony, miluji ten okamžik, kdy mě najednou obklopí oblak gardéniové vůně; přichází po vlnách. Někdy si člověk ani neuvědomí, proč mu je najednou tak dobře.

Fotografie autorky