Hwyl Aesop pro ženy a muže

Procházíš sám lesem plným cedrů a cypřišů. Stromy se k sobě tisknou ze všech stran, ale je tu málo podrostu a dost místa na pohodlnou procházku mezi vysokými stromy. Skrz koruny nad hlavou má obloha barvu tmavé břidlice. Slunce ještě nevyšlo, ale vybledlá stříbřitě bílá barva východního obzoru naznačuje, že se blíží svítání. V chladném ranním vzduchu se vznáší chuchvalce mlhy.

Země, po které šlapete, je vlhká, vaše kroky tlumí spadané listí, které není suché a křehké, ale těžké vlhkostí z deště, který spadl předchozího dne. Na větvích okolních stromů se drží chvojí. Drobné kapičky vody visí na jemných vláknech a v předjitřním světle se ještě úplně netřpytí. V dálce tiše zurčí potok a proud omývá prastaré kameny, které léta odpočívaly v mělkých vodách.

Mezi stromy objevíš nedaleko malou mýtinu. Uprostřed vidíš lišejníkem porostlou skálu, která se zdá být nějakým způsobem lákavým místem k odpočinku. Když se k němu přiblížíš, všimneš si, že půda je zde pokryta hustým kobercem mechu. Přepadne tě zvědavá touha sáhnout si na mech mezi prsty a sundáš si boty a vlněné ponožky. Pocit měkkého mechu na nohou je příjemný. Odpočíváš na lišejníkem porostlé skále, zavíráš oči a zhluboka dýcháš. Jste uchváceni krásou tohoto místa a necháte se pohltit jeho klidem.

Nějaký zvuk vás vyburcuje k bdělosti. Byla to zlomená větvička, kterou jsi slyšel? Jaké klišé, říkáš si. To se stává jen ve filmech. Přesto... tě napadne, že bys z tohoto místa měl nutně utéct. Přistihnete se, že si přejete, abyste si nesundali boty.

Sedíš bez hnutí, zadržuješ dech a napjatě nasloucháš, jestli se ozve další lusknutí klacku, i když víš, že ten zvuk nikdy nepřijde. Mýtinu prostupuje nezvyklé ticho. Žbluňkání mírně se valícího potoka se na tomto odlehlém kousku země podivně vytratilo. Není tu žádný pohyb, žádný zvuk. Ztěžka vydechneš, abys vdechl světu znovu život, aby ses ujistil, že ještě něco uslyšíš, cokoli. Ujišťujete se, že zvuk, který jste slyšeli, byl jen ve vaší mysli. Majestátnost a tajemnost tohoto místa způsobily, že se tvá představivost rozproudila.

A přesto se nemůžeš zbavit pocitu, že tě někdo pozoruje.

Rozhlížíš se kolem sebe, ale pomalu, snažíš se nevypadat tak vyděšeně, jak se cítíš. Říkáš si, že se máš chovat přirozeně. To nic není. Chováš se hloupě. Panorámaticky skenuješ les, očima skáčeš od stromu ke stromu a prohledáváš prostory mezi nimi. Všechno je tak, jak má být. Ale pak... to není pravda, že?

Zaměříš se na starý, vykotlaný cypřiš, který je ti nejblíž, jen pár metrů od tebe. Něco tě na tom stromu zneklidňuje. Zadíváš se na základnu stromu a pomalu -velmi pomalu- se podíváš nahoru. Pohledem přejíždíš po spodních větvích. Jak tvé pátravé oči stoupají vzhůru, něco je zaujme! Na okamžik se ti zdá, že mezi větvemi zahlédneš siluetu krčící se postavy na pozadí ranní šedé oblohy. Než však stačíš zaostřit na temnou postavu, náhle se objeví záblesk světla! Postavu pohltí hustý šedý dým.

Byl záblesk doprovázen nějakým zvukem? Nejsi si jistý, ale vyděšeně couvneš a co nejpevněji přimhouříš oči. Když oči znovu otevřeš, vidíš na okamžik rozmazaně. Svět se rychle vrátí do obrazu. Nahoře ve větvích začíná kouř mizet a vzdaluje se ve vzdušném vánku, který sotva šelestí korunami stromů.

Jak se kouř pomalu rozptyluje, čekáš s očima upřenýma na místo, kde jsi viděl postavu. Jenže tam nic není. Jen zkřehlé větve cypřiše rozprostřené na pozadí kamenného kousku oblohy, stopy kouře, které se ztrácejí a mísí se s ranním oparem.

A na jedné větvi volně visí jediná zlomená větvička.
________

Zkrátka a dobře, smrdí to, jako byste se hluboko v odlehlé části nějakého japonského lesa setkali se šinobim, který na vás vybafl s kouřovou bombou.

10/10 Klidně bych si ninju zopakoval

Není to svěží zelený les. Možná ani není úplně venku. Představuji si starou dřevěnou stavbu s otevřenými dveřmi a okny uprostřed rozlehlého cypřišového lesa. Ráno je padesát stupňů, ale s postupujícím odpolednem vane do prostoru teplý suchý vzduch. Je to kostel, chrám nebo třeba stará opuštěná knihovna. Světlo se do potemnělé místnosti valí v paprscích skrz zbylé skleněné tabule, osvětlené prachem a kouřem. Je tu cítit předávání vědomostí, které je na pokraji zapomnění. To je jeden ze snímků HWYL.

Ve snaze najít meditativní, dřevitou/lesní vůni jsem za posledních 6 měsíců ochutnala více než 100 vůní. Většina z nich byla příliš syntetická nebo voněla trochu genericky. HWYL byl pro mě prvním AHA momentem na této cestě.

Je to moje zdaleka nejoblíbenější vůně (a mých přítelkyň také). Je neuvěřitelně citlivá na vůně a poměrně vybíravá. Pokaždé si ji nasadím a získám připomínky. Kupodivu mi to občas pochválí a zeptá se, co mám na sobě. HWYL je v tomto směru trochu amorfní a záhadný, vůně se může měnit na základě různých faktorů a občas být z hodiny na hodinu úplně jiná. Někdy se ocitnu ve starobylém chrámu, ale jindy se přenesu do rozlehlých suchých lesních porostů a dívám se do rozlehlých korun stromů.

Alespoň na mé kůži začíná velmi jemně a během následující hodiny nabývá na síle. Je těžké přesně popsat tóny, ale celková atmosféra, kterou vyzařuje, je sušší dřevo s závany mlhy/dýmu a nádechem tajemného koření. Trochu kadidla, ale vůbec ne takového, jaké by bylo cítit v jógovém studiu nebo headshopu. Vetiver zde uvedený nevoní vůbec jako jiné vetiverově těžké vůně, které jsem ochutnala.

Vůbec nechápu srovnání s Encre Noir, i když bych viděla, že jsou ve stejné sféře. Encre Noir je pro můj nos očividněji syntetický, zatímco HWYL je na mé kůži jemnější, přirozenější a tvarově proměnlivější. Jsem si jistá, že HWYL používá kromě přírodních látek i aromata chemická, ale jsou použita způsobem, který je jemný, vyvážený a slouží celku. Žádná část zážitku nemá žádné syntetické výtluky.

Při zkoumání dobrých vůní k ochutnání byla jako blízká příbuzná HWYL uvedena také vůně CDG Hinoki. Opět si nemyslím, že by voněly tak podobně, ale pohybují se ve stejné sféře. Hinoki je o něco zelenější a méně suchá a má v sobě lehce syntetický nádech (ISO E?), ale celkově je příjemná. Pokud vám HWYL nevyhovuje, stojí za to ochutnat Hinoki.

Na mé nově nastoupené cestě za vůní pro mě HWYL bude vždycky prubířským kamenem a v současné době ji považuji za svou signature vůni. Letos v zimě jsem ji nosila často a dovedu si představit, že bude skvělá i na podzim a na jaře. Čas ukáže, jestli to bude platit i v létě. Pravděpodobně je vhodná do kanceláře, pokud vyhovuje vaší osobnosti.

Vřele doporučuji pořídit si její vzorek a strávit s ní nějaký čas. Přihoďte dobrou knihu a kávu nebo čaj a máte zaděláno na úspěšný den.

Barnabe' Fillion, parfumér, který vůni Hwyl vytvořil, ji popsal jako "ticho a zeleň starého japonského lesa". Přináší představu 300 let starého cypřiše Hiba zkrouceného poryvy, vrhajícího stíny a tvary v lesní krajině. Použité dřeviny jsou tajemné. Kadidlo, mystické a temné. Přidejte tajemný pepř a máte vůni, která vyvolává okouzlující představy.

Jsou tu i další tóny, sušené byliny, dotek kafru, kouřový vetiver, stejně vybrané, aby dodaly své kouzlo. Všechny vytvářejí setrvačný zefír v korunách stromů naplněný těmi nejvoňavějšími kapsami. Je to nádherná kompozice, a kdybych měla nějaké přání, jednoduše bych ji zesílila, i když to není záměr parfuméra. Podle Filliona "má vytvořit závoj a úkryt na vaší kůži, a ne ho vnucovat ostatním. Klid a pocit, když jste sami v přírodě a považujete ji za útočiště." Je to ticho, meditace, ticho a klid nedotčených lesů.

Jedním z prvních parfémů, který odstartoval mou závislost na parfémech, byla Mystra Aesop. Lesní vůně jako Hwyl, s nadpozemskou krásou. Nemožné sehnat - od australského parfumérského domu, v USA není snadno dostupná. A přestala se vyrábět. Tak neuvěřitelná, že ji nosím, jen když mám čas si vůni vychutnat bez rozptylování. Hwyl je příbuzný.
Mystra je kamuflážní kakofonie lesní půdy.
Hywl je éterický duch lesa Hinoki.