Na tom, když se vůně představí jako duo pro pár — „pro něj“ a „pro ni“ — je něco nepopiratelně sexy. Je to pozůstatek dob, kdy byly mužskost a ženskost v parfumerii pevně vryté jako dvě jasně oddělené kategorie a „muž se vyznačoval dvěma věcmi, z nichž jednou byla jeho vůně“ (tak zněla proslulá věta z videoreklam na Sir Irisch Moos v 70. a 80. letech).
Dnes už téměř všechno označujeme jako bez předepsaného genderu — a to nás osvobodilo od váhání, takže si můžeme užívat to, co se nám opravdu líbí. Jenže protože se vůně tak dlouho prodávaly jako sexuální doplněk, magický elixír svádění, je nám dovoleno snít o jejich moci i mimo realitu — a obrazy modelek s dokonale tvarovanými křivkami v prádle, v křeči vášně, jsou téměř neporazitelné.
Dolce a Gabbana tohle dobře věděli už na začátku 90. let, když uvedli své první voňavé duo: Dolce & Gabbana pour femme a Dolce & Gabbana pour homme. A od té doby nás nepřestávají okouzlovat — jak ukážu v tomto krátkém pojednání.
Co ale způsobí, že se jedna část voňavého dua stane skutečně úspěšnou a zapamatovatelnou? Je to otázka předepsaného pohlaví, samotné vůně, návaznosti uvedení na trh — tedy kdo přišel první a kdo druhý — demografie, která vůně reálně kupuje, nebo tajemných cest „společného jmenovatele“, který rozhoduje o estetice? Navrhuji, že je to všechno dohromady.
Impulsem k tomuto článku byla mimochodem pronesená poznámka o vůních Carolina Herrera, konkrétně o protikladném duu Good Girl a Bad Boy. Good Girl cítím — a slyším zmiňovat — pořád (a její četné flankery jsou pádným důkazem, jak obrovsky komerční je), zatímco Bad Boy je… skoro neviditelný. Jistě, dozvím se o nových edicích a flankerových verzích, ale kupuje to někdo doopravdy a nosí to ven? Ráda bych slyšela názor našich čtenářů. Tipuju, že i když ženy milují trochu kýčovitou prezentaci špičatého vysokého podpatku u dámského flakonu a snadno líbivou, krémovou tonku, bleskový design pánské lahvičky je nijak zvlášť nepřitahuje. Člověk si klade otázku: co by pro pány fungovalo jako okamžitý symbol glamouru, moci a ješitnosti tak, jako originální flakon Good Girl pro dámy?
Jindy je to opravdu otázka toho, co přišlo první. Pokračování téměř vždy sklízí menší nadšení. Armaniho Aqua di Gio pro muže je nesmírně vlivná — hlavně proto, že vzala jeden velký trend 90. let (aquatické vůně, v nichž jsou New West a Cool Water rozhodně schopnější a umělecky pevnější) a prozkoumala prvky mužské viditelnosti přes zamlžený filtr. Modelové s archandělskou krásou, vytesanými čelistmi a lícními kostmi a s líně světlýma očima se střídali před objektivy slavných fotografů jako mokrý sen vynořený z oceánu.
Aqua di Gio pro ženy nabídla příliš málo a příliš pozdě. Konec 90. let nebyl pro vůně dostatečně sexualizovaný — převládalo téma čistoty — a kampaně Armani působily zženštile a mdle. Ženy oceňovaly minimalismus, ledově matné sklo flakonů a čisté jus vonící jako vodnaté květiny, ale nechtěly, aby reklamy „táhly“ ženy; dávaly přednost strohé askezi Issey Miyake.
Mugler Angel, A*men a jejich flankery jsou další ukázkou toho, jak prvenství jednoho může rozhodnout o úspěchu druhého. Ačkoli v tomto případě jsou pánské flankery ceněné a neustále lovené na aukčních webech i v parfémových komunitách pro svou špičkovou kvalitu a charakter, ohromující úspěch původního dámského uvedení — Angel z roku 1992 — vrhá příznivé světlo na každou vůni Mugler, která přišla potom. Je legendární a téměř mytická: vůbec první gurmánská vůně.
Angel Fantasm přišel s kampaní, která měla v novějších obrazech odrážet rovnocenné postavení obou pohlaví. Ale opravdu? Dokonce i styl flakonů se navzájem citoval; uzavřené hvězdné okénko pánských edic odkazovalo na archanděla. Věčné — a navždy citovatelné — v historii parfumerie.
A teď zpátky k Dolce & Gabbana, jak jsem slíbila. Kampaň Light Blue ukázala dvě strany středomořského letního snu, zabaleného do slibu steroidově dřevité ambry, s čerstvým citrusovým vrškem. Pružná těla mužských modelů (z nichž David Gandy je asi nejzapamatovatelnější) i ženských modelek vidíme očima neodhaleného paparazziho, který „načerno“ fotí pár užívající si dovolenou na tomhle nádherném místě. Cítíme se jako voyeři — a přesně o to jde.
Jenže Light Blue pro ženy byl komerčně úspěšnější než pánský protějšek. Proč? Je to tím, že dámská verze přišla dřív? Nejspíš ne. Myslím, že část kouzla spočívala v tom, že ženám nabídla něco, co do té doby neměly: citrusovou vůni s ohromnou dřevitou svěžestí pod povrchem, která vydržela celé dny. Zároveň působila, jako by se zvedala z kůže jako obláček — jako kapky mořské vody stékající z těla. Voněla mužsky, ale způsobem současné ženy: svobodné, nezatížené rozmary budoáru, trochu divoké, nezávislé a připravené na ležérní letní nošení. Pánská verze už jednoduše neměla čím tohle trumfnout.
Dolce & Gabbana K (jako king) a Q (jako queen) je možná lepší příliš nerozebírat. Kampaně s královskými odkazy jsou všechny dobré, i když přepálené (nic, co by Dolce & Gabbana už dřív nenabídli; koneckonců póza modelů níže je skoro totožná s fotkou nahoře v článku), ale samotné jus je podle mě vlažné. Nemohou se srovnávat s mnohovrstevnatou komplexností a erotikou původních uvedení značky. Proto předpovídám, že propadnou. A upřímně — ani neslýchám, že by je někdo nosil.
Gaultier Le Male a Gaultier Classique jsou zajímavým příkladem dua, které je komerčně úspěšné v obou verzích. Le Male se zapsal do historie, když přinesl pižmově-kumarinově-levandulový akord (s titěrným náznakem máty!) a naprosto, bez výmluv a s hrdostí queer charakter své stejnojmenné „plechovky“ s námořníkem v pruhovaném matelot triku. Na dlouhá léta se stal vůní klubové scény a jeho místo v queer historii je nesporné. Druhá vůně, přejmenovaná na Classique pro ženy (původně prostě Jean Paul Gaultier pro ženy), je také nezapomenutelná a milovaná pro svůj flakon ve tvaru torza a hebce konejšivou vůni. Vějířem rozfoukává tóny pomerančového květu přes pudrově-pižmovou měkkost pudrového základu a zároveň si pohrává s představou ženskosti v sérii geniálních reklam Jeana-Paula Goudeho.
Gaultier Scandal a Scandal pour Homme už nejsou v prezentaci tak „geniální“, i když dámská verze znovu oživuje flakon Head over Heels z dávné minulosti. Přestože dámská vůně má své kvality (nejlepší je opravdu verze Absolute — krásná květinová synergie s lahodnou sladkostí), pánská se míjí pozorností, i když voní dobře a je stejně výrazně prezentovaná — na pánský flakon, samozřejmě.
Naopak Gucci Envy for Men daleko předčil úspěch Gucci Envy for women — v době, kdy Gucci pod Tomem Fordem soupeřil s Dolce & Gabbana o to, kdo bude mít nejdrzejší reklamy. Jenže tohle se naplno ukázalo až na sekundárním trhu. Zdá se, že vůně musely být staženy, aby si jich lidé začali vážit — protože nadřazenost kompozice se prostě nepotkala s cítěním tehdejší doby. Dámská verze působila v květinové zelenosti sevřeně a nakysle — ne vinou autora, naopak — jen byla mimo trendy. Pánská byla průkopníkem niche, konceptuálně vedených vůní, prostě předběhla dobu.
Zadig & Voltaire This is Her a This is Him mají celkově spíš antverpsko-urbánní estetiku — bez sexualizace. Obě vůně jsou čichově „kompetentní“, i když pánská je ve svém olfaktorickém profilu lepší. U dámské hraje roli právě ta nulová sázka: je snadná, nositelná, pro dny, kdy od vůně nic velkého nechcete. Pánská verze je ale mnohem pevnější, s podtónem toho, čemu Francouzi říkají troublant — zneklidňující v tom dobrém smyslu… však víte. Kterou z nich ale slýcháte kupovat a nosit častěji? Dejte mi vědět — zajímá mě to stejně jako vás. 
A nakonec Guerlain L'instant a L'instant pour Homme — fascinující historické příklady toho, co se může pokazit; ne tak docela, ale právě kvůli očekáváním. Zatímco pánská verze je legendární — nejenže je považována za nádhernou (a je), ale lidé dokonce loví „tu správnou šarži“ — dámská Guerlain L' Instant byla nedoceněná (jak jsem podrobně rozebrala v tomto článku). Důvod přitom nesouvisí se samotnou vůní. Byla — a pořád je — krásná, v dnešní koncentraci eau de parfum v kolekci Les Legendaires, z níž mám flakon (a měla jsem i původní vydání, takže můžu srovnávat). „Problém“ byl v tom, že když vyšla v roce 2003, rozpoutala se mela kolem toho, „jak moc to není Guerlain“. Pamatuju si, jak jsem to četla na tehdy se rodících diskusních fórech a blogech o parfémech. Ano, tohle slýcháme u každé novinky klasického domu, že? Po pár letech je to už ohraná písnička. Skoro rituál: chcete-li si potvrdit své „parfémové“ kredity, musíte vzdát hold posvátným kravám. A Guerlain je ta posvátná kráva ze všech posvátných krav — alespoň do jisté míry.
foto: Klix27 pro Fragrantica
Dámské uvedení bylo navíc první dámskou vůní Guerlain, pod kterou byl podepsán parfémář mimo rodinu — Maurice Roucel. Roucel tehdy ještě neměl u parfémové komunity takové uznání, jakého se mu dostalo později. To přišlo hlavně díky uznání jeho příspěvku pro Frederic Malle, Musc Ravageur, a následně díky tomu, že se jeho jméno začalo výrazněji spojovat s několika respektovanými kreacemi.
A pak samozřejmě v roce 2006 přišla Insolence a guerlainofilové znovu zatroubili k boji. Úplně to samé se stalo i s Insolence — jenže ta je dokonce ještě bližší guerlinovskému kánonu (fialky dávných časů převedené do současnosti), což vede k téhle záhadě: proč milovníci parfémů okamžitě odsoudí nové uvedení milované značky, aby ho později přijali za své? L'instant pro ženy je skvělý příklad toho, že komerční přijetí nepřichází jen podle zásluh. Je to složité. A juxtapozice s pánskou verzí je ještě výmluvnější. Pozdější vydání profitovalo z rozruchu kolem původní dámské verze a nízká očekávání byla převálcována ryzí krásou a komplexností jeho olfaktorické stavby.
Historie voňavých duetů není uzavřená a chci se k ní vrátit v některém z dalších pokračování, ale prozatím vás nechám s letmým zábleskem dvou vůní určených pro nenucenou eleganci a bezstarostné prázdninové toulání. Kterou z nich si s touhle náladou spojíte jako první? Napište mi do komentářů, co si o tom myslíte.
