Passage d'Enfer L'Artisan Parfumeur pro ženy a muže

Ti, kdo tento parfém popisují, si - možná právem - vybavují ne zrovna uklidňující představy: zdi katedrály, hřbitov, kouřové akordy kadidla, temnota. Používám ji už léta, stala se mým podpisem.
Vlastně, abych tento parfém definovala, stačilo by mi jediné slovo: slavnostní. Klidná, tichá vážnost, která rozhodně nevyvolává představu prosluněné zahrady, letního odpoledne, ale nepochybně evokuje něco důležitého, elegantního, strohého. Ale ne pochmurnou. A zůstává zcela stabilní, bez zvláštních proměn, s vytrvalou stopou, která se otiskuje i do oblečení.
Je postavena na tónu kadidla nepochybně, ale s něčím, co ji odlehčuje, činí ji čistou a krystalickou.
Dva osobní soudy: není to parfém na každodenní nošení. Hrozí, že omrzí nebo se stane banální. Je pro opravdu formální příležitosti, nejlépe přes den, kdy chceme vyniknout, aniž bychom se stali křiklavými.
A nemějte mi to za zlé: považuji ji za naprosto mužnou. Na dámě si ho sice nepředstavuji, ale bez rozdílu pohlaví. Jednoduše: bylo by to jako plukovní kravata nebo cylindr, který nosí dáma.
Pokud chcete termín pro srovnání: vypadá jako Encre Noir Sport od Lalique. Jenže ten má strohou, uvolněnou atmosféru staré univerzitní knihovny. S ní ji opustíte a vstoupíte do přilehlé katedrály.

Vůně někoho, kdo sedí tiše sám.... a vůbec mu to nevadí.

Není tu proto, aby zapůsobila, promítala se nebo lákala ostatní k objetí. Krásně provedená hra světla a stínu/ kyselá lilie (spíš jako by člověk rozdrtil vodnatý lusk na dně květu než vůni tyčinky nebo okvětního lístku) se snoubí s moudrým bílým kouřem.

Ani se nepokoušejte nosit nebo ocenit, pokud jste někdo, komu je ticho nepříjemné. Nebo pokud jste někdo, kdo zádumčivým lidem říká, aby se usmívali.

Nenechte se zmást ohnivým, burcujícím názvem, Inferno zjevně dbá i na zachování určité třídy.

Vůně lugubriózní upřímnosti, mučednické nevinnosti, bloudících duchů s čistou duší. Já bych si tuto vůni spojil například s Franceskou a Paolem, dvěma milenci v Dantově Pekle, jejichž trýznivá láska je dovedla ke smrti a následnému soudu v podsvětí. Vůně tedy zavání čistotou a utrpením v tom nejposvátnějším slova smyslu.

Najdeme zde sotva znatelné kadidlo, podpořené lilií a nevtíravým, slušivým pižmem. Nezdá se, že by měla velký vývoj, po celou dobu zůstává poměrně lineární. Je to vůně s duchovní duší, intimní a s uklidňující vůní čistoty. Není to vtíravá vůně a ani by neměla být, to není jejím účelem. Není to křiklavá vůně, u které hrozí, že bude rušit ostatní, ale i přes svou plachost má svou výraznou a silnou osobnost.

Denní a meditativní, velmi vhodná pro ty, kteří potřebují chvilku vzpomínek pro sebe, a to i uprostřed ostatních. Krásná v šedých dnech. Zjevně vážná a smuteční.

Dnes je Velký pátek a venku je zataženo a chladno. Den, počasí i tato vůně vybízejí k tichému rozjímání (a bohoslužbě, pokud jste věřící).

Bílé pižmo je intenzivní a kyselé a je to jediná věc, kterou na tomto parfému nemám ráda. V teplém počasí z tohoto důvodu nepůsobí dobře, ale dnes je krotká. Pižmo zastiňuje ostatní tóny a jsem ráda, že lilie prokoukne. Dřevité tóny teď nezaznamenávám, ačkoli v teplejším počasí k nim přičichnu. Kadidlo vědomě nevnímám, ale jsem si jistá, že podvědomě ano, což přispívá k mému náboženskému prožitku z tohoto parfému. (Nejsem katolička a kadidlo se při bohoslužbách, které navštěvuji, nepoužívá, takže se to může lišit.)

Tato vůně je strohá. Název znamená "průchod do pekla" nebo "průchod peklem", což je naprosto příhodné, když přemýšlím o křesťanském učení, že Ježíš na sebe vzal vinu a trest za hříchy světa na kříži a během svého pobytu v hrobě. Chlad pižma mi skutečně připomíná chladnou, temnou a vlhkou jeskyni, která mohla sloužit jako Ježíšův hrob.

Toto je recenze parfému, nikoli kázání, ale jak už bylo zmíněno, tento parfém podporuje rozjímání.

Na začátku na mně není prakticky žádná lilie. Kadidlo a dřevité tóny. Také pižmo z pyramidy téměř necítím, je velmi lehké, čisté a ztrácí se v kadidle. Nepůsobí absolutně nijak děsivě, nedusivě, dokonce ani horkě nebo palčivě.

Název je matoucí. Chtěla bych pochopit, co bylo záměrem autorů, proč takový bičový název s poměrně klidnou, vyváženou vůní. I když je vše poměrně jednoduché, jde o název ulice v Paříži, kde dlouhou dobu sídlilo (možná ještě sídlí) ústředí L`Artisan Parfumeur. Ulice je stará, všude kolem jsou katedrály. A to je ten název. Možná opravdu voní podobně. Takže pekelné podtóny nečekejte, je to spíš vůně místa ne děsivého, ale naopak zduchovněného (katedrály), takže všechny děsivé obrázky můžete s čistou duší vyhodit do koše)).

Vrátím-li se k vůni, na mě je i v srdci odhalená lilie špatně slyšet. Zato kadidlo je zde kouzelné, lehké, nedrsné a vůbec ne syté, velmi netypické. A v duchu rukopisu značky. Neobvyklá jemná kouřovost.

Mimochodem, některé zdroje uvádějí jinou pyramidu - aloe, bílá lilie, myrha, kadidlo, bílé pižmo. A opravdu jsou slyšet ozvěny myrhy. V určitém okamžiku máte pocit, že stojíte v dřevěných dveřích, snad kostela. Krásná, rafinovaná vůně na téma kadidlo, moc se mi líbila, výdrž je dobrá, vydržela asi 11 hodin, což je pro značku dobrý ukazatel. Líbila se mi její klidnost a čistota zvuku, téma je odhaleno, ale střídmě, jak je u Olivie Giacobetti zvykem. Budu přemýšlet o tom, že si ho pořídím pro sebe.

Když si přečtete název, vybaví se vám Dante nebo nějaký ďábel, něco horkého a žhavého, malí ďáblíci s vidlemi, rohy a ocasy, kteří vás pronásledují a chtějí vás zpotit, chtějí vás mít celého červeného a upečeného.Dokonce myslíš na všechny své hříchy a na to, jaký bude tvůj smutný osud..... myslíš na něco červeného, na něco hořícího.... a jenom etiketa na lahvičce je červená. A tak ji holýma rukama (ale přál by sis mít azbestové rukavice) nastříkáš a překvap....... je to svěží, jasné! V tomhle parfému je něco duchovního. Určitě je to lilie a to rafinované kadidlo, které šeptá elegantní a místy čistě "sexuální" tóny. Žádný oheň, tohle je nebe! Žádný ďábel... vlastně, když se podíváte pozorně, možná uvidíte i anděly, jak se vlní, tak je to dobré!!!!. Zapomeňte na ďábla ve svém těle... tohle je čisté božské světlo!

Při hledání něčeho nového jsem tuto vůni otestovala v obchodě. Konzultantka mě zarazila nečekaným marketingovým tahem, stručně popsala historii názvu parfému, také krátce prozradila složkové tóny a pak následoval "kontrolní výstřel": "...podle toho, kdo ve vás převládá - andělská nebo démonická podstata, tak se vám tato vůně odhalí. Bude tam dehet - démonický, bude jasně slyšet kadidlo - andělský ...". No, samozřejmě jsem požádala o štědré pokropení zápěstí a šla domů čichat a nosit a konečně pochopit své vnitřní "já". Po 30 minutách jsem jasně slyšela pryskyřice a byla jsem tímto parfémem ohromena. Chtěla jsem si ho nutně koupit a už delší dobu je v mých oblíbených. Člověk k němu musí přijít emotivně, když si ho nasadím, cítím se v něm velmi příjemně a klidně. Reakce na vůni je pro mé okolí vždy velmi zábavná. Někomu tak rozvíří čichovou paměť, že (přísahám!) lidé zblednou. Někteří podezřívavě očichávají nosem vzduch. A velmi málo) mě vyprovází mastnýma očima ve stavu sexuálního zájmu. Pak jsou tu ti lhostejní.
Mně to nevoní jako hřbitov, nevoní to jako peklo ani jako kostel. Připadá mi to velmi intimní. Když na sobě mám "Road to Hell", cítím se nahá, neuvěřitelně přitažlivá a dominantní nad ostatními. Připomíná mi to pasáž z knihy Mistr a Markétka, kdy Margarita použila krém a vyletěla z dusných místností na ulici. Pro mě je to mystické, sexy, sedí to blízko u kůže, vzrušuje to vnímání i ostatní.

Kadidlo, kadidlo, kadidlo. Průhledný, křišťálový, vodnatě čirý. Proto kostel a hřbitov. Ale kdo říká, že obojí je špatné? První je poznání existence, pravdy, smyslu života. Druhý je dům vzpomínek. Místo, kde by sis měl uvědomit, že nejsi nesmrtelný a že je pošetilé žít svůj život sám.
...V polovině podzimu jsem dostal za úkol napsat článek o podivné ženě žijící na hřbitově. Vybledlá, celá průhledná a neuklidněná, trochu exaltovaná, trochu bláznivá, vypadá jako víla. Ledově chladné oči, popelavé vlasy, tenké prsty, ostré lícní kosti. Strávím víc než hodinu v jejím malém kočárku na pogostu u chrámu, ale pořád nechápu proč. Proč je tady? Jak může takhle žít?
A teprve později, když se vrátím do redakce a ponořím se do každodenního shonu, si uvědomím, že mi to ticho chybí. Chybí mi podzimní obloha v mezerách zažloutlých korun, chybí mi malý kočár s tkanými koberečky, houpací křeslo a lehce vybledlé lilie v těžké váze z modrého skla. Také toužím znovu cítit tu vůni - nezapomenutelnou, nadpozemskou, nadpozemskou vůni čirého, vodnatého kadidla.
Po deseti letech se mi to podaří - přesně taková je "Cesta do pekla".....
***
Když mám dost reality, když bych za samotu dal půl života, pustím si "Passage d'Enfer". A cítím, že mě žádný svět nemůže změnit.

UPD: O síle zůstat. Použila jsem ji v osm ráno. Teď je 21.27 - odlesk na mém zápěstí a dekoltu je stále přítomen. Takže je to případ toho, kdo co má.

Passage d'Enfer je nejduchovnější vůně, kterou jsem měl možnost poznat. Nemáme zde čistou abstrakci prostředí uvnitř kostela jako v Avignonu, ale naopak plnou transpozici do obřadu přechodu.

L'artisan dokázal touto vůní zachytit konečný bod každého života, smrt, zejména její náboženské aspekty.

Tato vůně se otevírá mrtvolnou vůní, podobnou vůni těl jako zahalených. Ta výrazná vůně květin v kombinaci s kadidlem, tajemné zahájení, kde je plně přítomna lilie spolu s velmi charakteristickou vůní myrhy.

Pojmenování brány pekla jsem očekávala stejně jako knightz očekávala. Ostrou vůni, extrémně silnou, invazivní, a dokonce odpudivou, představující pro mě v rámci svého vývoje devět kruhů pekla, jak je popsal Dante Alighieri v hi nejslavnějším díle Božská komedie, místo toho máme v této jemné vůni(a neméně pozoruhodné) závěrečnou část očistce, s odstraněním hříchů, kterých se Dante za života dopustil, a tím i následné nanebevzetí.

Passage d'Enfer je ztělesněním liturgického zpěvu Kyrie eleison (Pane, smiluj se nad námi). Duchovní mistrovské dílo. Rozhodně vůně, která není pro každého. Až budete mít možnost přivonět si k této vůni, sledujte její průběh sledováním tohoto videa na youtube (watch?v=L1lz7JAXe54&feature) a pochopíte tak dokonalý obraz, který Giacobetti Olivia dokázala svým výtvorem zachytit.